Evoluce koně

Vývojová řada

• eocén: Hyracotherium                
  
• oligocén: Mesohippus
• miocén: Merihippus
• pliocén: Pliohippus
• pleistocén: Equus

(zdroj www.wikipedia.org)

Původ koňovitých lze stopovat až do eocénu, do doby před šedesáti milióny lety. V roce 1867 objevili paleontologové, provádějící výzkumy na jihozápadě USA, ve vrstvách ze starších třetihor skoro úplnou kostru zvířete, které bylo později uznáno za nejstaršího koně. Vědci ho nazvali Eohippus („Eos" je jitřenka, „hippos" je kůň), tedy kůň z úsvitu věků (neboli „jitřní kůň"). V Evropě se ale o třicet let dříve našly zkameněliny, původně zařazené do blízkosti damanů (Hyrax), proto v r.1840 dostaly jméno Hyracotherium. Brzy bylo však dokázáno, že toto zvíře je až na drobné odchylky téměř totožné s americkým rodem Eohippus. Než se podařilo s určitostí prokázat, že tyto rozdíly nemají větší hodnotu než druhové odchylky a že jde stejný druh, uplynulo skoro sto let. Hyracotherium se tedy stalo platným názvem všech starobylých eocenních prakoníků, Eohippus je jen synonymem. Vědci objevili i souvislý řetěz jeho následovníků až k vrcholu, jímž je „náš" Equus cabalus, kůň domácí.

Vývoj koně lze však sledovat ještě dál. Jeho přímými předky byli podivní vymřelí kopytníci z řádu Condylarthra, kteří žili asi před 75 miliony let a měli na všech nohách pět prstů s velmi silnými drápy. Jsou považováni za výchozí typ všech kopytnatých.

Hyracotherium (Eohippus)

Vývoj koní se odvíjí od tohoto malého zvířete. Byl to pralesní,měkké listy spásající býložravec.Na předních nohách měl čtyři prsty, na zadních jen tři. Odhaduje se, že nejstarší prakoník vážil průměrně asi pět a půl kila a v kohoutku byl vysoký 36 cm, velikostí se tedy blížil lišce nebo menšímu psu. Barva ani typ srsti není samozřejmě znám, ale je možné, že jeho srst připomínala srst jelena a byla tmavá se světlejšími skvrnami, což je vhodné ochranné zbarvení lesních zvířat. Prostředí má totiž ve vývoji určující roli - neustále se mění a zvířata se musí přizpůsobovat novým podmínkám, mají-li přežít. Památkou na zmizelé prsty (druhý a čtvrtý) - koně došlapují na prostřední, nejsilnější prst - jsou v dnešní době patrně rohovité útvary na zadní straně spěnkového kloubu, tzv. ostruhy, po prvním zbyly tzv. kaštánky. Ani oči a zuby tohoto prakoně nepřipomínaly dnešního koně. Zuby mohly docela dobře patřit praseti nebo opici, bylo jich 44 a výborně se hodily k spásání měkkých listů přízemní pralesní vegetace. Oči ležely téměř ve středu hlavy, což dost omezovalo postranní vidění.

Mesohippus a Miohippus

Nejstarší prakoníci měli mnoho více či měně úspěšných potomků. K nejúspěšnějším rodům patřili v následující epoše, oligocénu (před 40 až 25 milióny lety) dva, Mesohippus ze spodního a středního oligocénu a pokročilejší Miohippus ze svrchního. Oba byli větší, měli delší nohy a chrup vyvinutý ke žvýkání rozmanitější, ale stále ještě měkké potravy. Na všech nohách  měli po třech prstech a největší váhu již nesl ten prostřední z nich. K přelomu ve vývoji koní došlo v miocénu, období, které trvalo od 25 do 10 miliónů let před naší érou a počítá se již k mladším třetihorám. Tehdy se změnilo podnebí, pralesy vymizely a jejich místo zaujaly bezlesé pláně a stepi porostlé tuhými travinami. Kůň se novým podmínkám přizpůsobil změnou chrupu a prodloužením krku, který mu umožnil pohodlněji spásat trávu. Oči se posunuly do stran, aby zrak obsáhl co nejširší okolí a včas zpozoroval blížící se šelmu.  Nohy se prodloužily, šlachy ohýbající prsty zesílily a nakonec zůstal plně vyvinutý prostřední prst chráněný mohutným kopytem. Všechny tyto změny umožnily koni vyvinout větší rychlost při útěku před nebezpečím.

Mesohippus                                                         Miohippus

Pliohippus

První ze široké palety vymřelých koní, kteří vskutku stáli na jediném kopytě, byl Pliohippus, který se objevil v pliocénu, tedy asi před pěti milióny lety. V kohoutku byl vysoký jako pony - okolo 122 cm. Vývoj chrupu typického pro býložravce spásající trávu, je ukončen. Byl to již opravdový kůň, podobal se mu celkovou stavbou těla a podle všeho byl právě on předkem rodu Equus, jenž vznikl v Americe asi před třemi nebo dvěma milióny let, tedy daleko dříve než člověk. Od Plohippa odvozujeme také dnešní domácí i divoké osly, poloosly a snad také zebry.

Předkové domácího koně

Je možné říci, že předchůdci představující přechod koně od divokého typu k typu domácímu, jsou zahaleni tajemstvím. Zde Vám předkládám rozpracovanou teorii, která ještě není všeobecně uznávána. Paleontologové podle svých nálezů a výzkumů usuzují, že přímým předkem domácích koní byl hlavně těžký lesní kůň, kůň Převalského (neboli kertag), dále daleko lehčeji a jemněji stavěný tarpan.

Lesní kůň byl nejspíše předkem dnešních chladnokrevných koní, žil v bažinatých lesích asi před milionem let a vymizel zřejmě během poslední doby ledové. Tito koně mohli dosahovat výšky až 152 cm, jejich nohy byly silné a měli zavalitá těla, mohli vážit i okolo 545 kg.Odborníci předpokládají, že měli drsnou, hustou srst, bohatý ocas, stojatou a krátkou hřívu (jako tomu je u koně Převalského).

Předky dnešních teplokrevných koní se s největší pravděpodobností staly kůň Převalského a tarpan.

jediná fotografie původního tarpana (chycen a prodán do moskevské zoo v roce 1866)

kůň Převalského

Lidé pak záměrným křížením zušlechťovali původní otužilá, ale nevzhledná plemena, aby dosáhli dokonalé souhry elegance, bystrosti a výkonnosti a koně tak mohli najít uplatnění ve všech oblastech lidské činnosti. Od té doby se datuje honba lidí za dokonalým plemenem a na světě tak díky této snaze existuje přes 400 plemen koní. A toto číslo jistě zdaleka není konečné...

Autorka: Marie Jarošová