Jak dnes žijí divocí koně

Jediné, v čem mohl divoký kůň pomoci člověku (i když nedobrovolně), bylo získání potravy. Divocí koně byli a dnes stále ještě jsou loveni pro své maso, kůži, či jen tak pro zábavu. Na to doplatil i dnes již vyhynulý tarpan - poslední klisna ve volné přírodě byla spatřena roku 1879 na jihu Ukrajiny.

Ovšem lov není jediným důvodem, proč se dnes vědci a milovníci koní o divoké koně obávají. Jejich obavy jsou na místě také díky postupné domestikaci koní nebo změně přírodních podmínek. Proto se počet stád divokých koní na celém světě rapidně snižuje. Kromě známých plemen divokých koní, jako je například mustang nebo kůň Převalského, žijí v menším počtu volně i další plemena.

Země a státy, kde mají divocí koně stále svůj domov:

• Kanada (Nové Skotsko)
• Spojené státy americké (Abaco, Nevada, Oregon, Montana, Arizona, Colorado aj.)
• Latinská Amerika
• Afrika (Namibie)
• Řecko (Skyros, Kefalonia)
• Itálie (Sardinie)
• Francie
• Velká Británie
• Rumunsko
• Rusko
• Mongolsko
• Austrálie

Koně Bronco, kteří se dříve používali hlavně v rodeu, žijí dnes v počtu okolo 50 stád u pobřeží Nového Skotska a již mnoho let odolávají tvrdým životním podmínkám.

Za větší zmínku stojí divocí koně z ostrova Abaco. 250 km východně od Floridy žije dnes malé stádo koní s velice nejasným původem. Jedná se pravděpodobně o koně, jež přišli do oblasti spolu s Kubánci, kteří se na ostrově rozhodli těžit. Později se Kubánci vrátili zpět a koně opustili. Až roku 1998 se pomocí testů DNA zjistilo, že se jedná o potomky berberských koní. Jelikož na ostrově bývá velmi teplé počasí, koně si našli své útočiště v borových lesích. V 60. letech 20. století však stihla koně velká tragédie - začalo se zde se stavbou silnice. V této době zde žilo zhruba 200 koní. Borovicové lesy byly vykáceny a koně přišli o svůj úkryt. O téměř zapomenutou oblast se najednou začali zajímat lidé a bohužel i lovci divočáků, kterým silnice lov ohromně usnadnila. Lovcům se samozřejmě koně velice zalíbili - díky autům je mohli zblízka chytit do lasa, nebo nahánět tak dlouho, až koně padli vyčerpáním, později koně začali i střílet. Jejich počet se kriticky zmenšil, a tak vláda udělala z části Abaca chráněnou rezervaci. Ovšem i přes toto opatření hrozí dnes koním vyhynutí - v listopadu roku 2005 jich v rezervaci totiž žilo pouze devět!

Po celé Latinské Americe dodnes žijí stáda koní Cimarron, kteří mají pověst naprosto nezkrotných koní.

V jihovýchodní Africe, přesněji v oblasti Namibie, žije divoký namibijský kůň s velmi nejasným původem. V 80. letech 20. století zde žilo zhruba 40 menších stád a celkový počet byl 267 koní. Koně jsou díky horkému podnebí velice odolní, například vydrží více než pět dní bez vody! Namibijská vláda v dnešní době zvažuje jejich zákonnou ochranu.

Na řeckém hornatém ostrově Skyros žijí divocí poníci. Další divocí poníci, Ainos, žijí v řecké oblasti Kefalonia a hrozí jim vyhynutí. Obyvatelé pro ně nenašli žádné využití a koně navíc spásali porost určený kozám. Ovšem osud poníků nebyl lhostejný univerzitám v Soluni a Athénách - byl zahájen speciální program na záchranu plemene, bohužel ale s malým úspěchem. Dnes zbývá posledních 20 jedinců.

V oblasti Sardinie dnes žijí divocí pony - Achetta, a to v počtu zhruba 500 jedinců.

Dále si blíže představíme divoké koně Camargue. V jižní Francii v deltě řeky Rhony žijí stáda krásných bílých koní, avšak každoročně jsou někteří jedinci odchyceni a podrobeni výcviku k práci s černými býky, proto o koních můžeme říci, že žijí spíše polodivokým životem. Francouzi jsou velice hrdí na celou oblast chráněné rezervace Camargue i na koně zde žijící - ty nazývají jako „koně z moře", jelikož některé části rezervace bývají často zaplaveny mořskou vodou. Z toho důvodu veterináři z národního hřebčína v Nimmes každoročně dojíždí do rezervace a podrobují hřebce zdravotní prohlídce. Vlastně i celá rezervace Camargue byla založena roku 1928 na ochranu těchto koní, mimochodem výborných plavců. Koně jsou chráněni zákonem a celá země je považuje za svoje národní kulturní dědictví.

Pozornost si jistě také zaslouží Exmoorský pony. Na jihozápadě Anglie, ve vřesovištích, žijí divocí poníci, kteří jsou považováni za nejstarší původní britské plemeno, avšak mnozí z jedinců byli domestikováni. Exmoorský pony je známý svým starodávným znakem, který se zachoval dodnes. Objevuje se pouze u tohoto plemene -zvláštně tvarovaná čelist se sedmi stoličkami. Britové si ponyho velmi váží, a tak veterináři pravidelně vyráží do vřesovišť, aby stádo zkontrolovali a podrobili zdravotní prohlídce.

Také v Rumunsku, ve Fagarašškých horách, na volných pastvinách dodnes žijí koně.

V Rusku, v oblasti Bajkalského jezera, nyní velmi vzácně přežívá zabajkalský kůň. Koně jsou ceněni pro svou plodnost, dlouhověkost odolnost.

Osudy nejznámějších plemen divokých koní

Kůň Převalského

Kůň Převalského, neboli kertag, je jediným žijícím druhem divokého koně. V přírodě byl vyhuben, poslední divocí koně byli spatřeni roku 1968 v Mongolsku a od té doby nejsou žádné důkazy, že by se někde stádo vyskytlo.

Kůň Převalského byl zachráněn hlavně díky chovu v zoologických zahradách. V dnešní době se začalo uvažovat o navrácení koní do volné přírody. K tomuto účelu byly v Mongolsku a v Číně vybudovány tři stanice, kam jsou posíláni koně ze zoologických zahrad, aby si zvykli na tvrdý život ve stepi. Teprve potom mohou být vypuštěni.

Na záchraně kertaga má obrovskou zásluhu i zoologická zahrada v Praze, která se na projektu „vrácení koní zpět do přírody" podílí. Pro srovnání: roku 1956 žilo v lidské péči pouze 41 koní, nyní se jejich počet zvýšil na 2 000.

Mustang

Ze symbolu Ameriky se stal nežádoucí parazit - a to kvůli velkému spásání trávy! Amerika přišla s tím, že tráva není určena pro ně, ale pouze pro dobytek farmářů. Ti tedy začali mustangy nemilosrdně vybíjet, jejich maso se používalo jako krmivo pro psy. Lov navíc začal být považován za sport! Kvůli těmto krutým bojům byli koně na východě USA zcela vyhubeni. K zákonné ochranně došlo až v roce 1971. Tento zákon ale přinesl odpor farmářů, a tak i přes právní opatření stále docházelo k vybíjení. Milovníci koní se však pomocí médií snažili přesvědčit vládu i veřejnost, že symbol svobodné Ameriky musí být zachován pro příští generace.

Díky tomuto úsilí v dnešní době zbývá okolo 50 000 koní, kteří volně žijí v malých stádech v oblasti západní Ameriky, například v Nevadě, Oregonu, Montaně, Arizoně, Coloradu či v Kalifornii. V zákoně stojí, že má každý právo na „adoptování jednoho mustanga", což v podstatě znamená, že si ho zájemce odchytí a poté se o něj stará. Písemně se pak musí zavázat, že se o odchyceného koně bude starat a nedá ho utratit. Tyto „adopce" jsou pod dohledem ochránců zvířat, ale bohužel, chovatelé někdy přecení své síly a koně se poté vrací zpět do volné přírody, kde je i dnes jejich počet citlivě regulován - loňský rok vláda vydala povolení řízeně odstřelit okolo 6 000 zvířat.

Brumby

V samém středu Austrálie i dnes žijí stáda těchto koní, a to v počtu okolo 400 tisíc. Tito divocí koně se zde objevili poměrně pozdě, a to v polovině 19. století. Po 2. světové válce se koně přemnožili, začali být považováni za škodnou a došlo k jejich střílení z vrtulníků, letadel i džípů - dostat se přímo do jejich blízkosti totiž vůbec není jednoduché. Brumbies nepatří mezi líbivé koně, navíc jejich povaha je popisována jako vůbec nejhorší: jsou agresivní, nedůvěřiví, vzdorovití a téměř nezkrotitelní, a proto australská vláda usoudila, že se jedná o naprosto neužitečná zvířata a krutý lov dostal zelenou. I v dnešní době se ještě někde loví na maso, z kterého se vyrábí krmivo pro kočky a psy. Kvůli přemnožení brumbies zlikvidovali velké množství už tak sporé zeleně a další divoká zvířata umírala hlady. V 60. letech 20. století dosáhl počet koní již takového čísla, že došlo k obrovskému vyhlazování. Dohromady se uskutečnily tři vyhlazovací akce, během kterých bylo vyvražděno zhruba 17 000 koní.

Střílení koní pobouřilo celosvětovou veřejnost i mnohé odborníky a ještě po několika letech se o této události stále psalo v tisku. Problém tím však nebyl vyřešen, i dnešní počet těchto koní je pro australskou vládu alarmující.

Autorka: Petra Hanáčková