Jak odnaučit koně nechtěnému vzpínání

Co je dovoleno divokému koni, může být problémem u koně domácího, a to se týká i vzpínání. Proč se vlastně koně, někdy i hodně často, vzpínají?

Vzpínání, při němž se koně stavějí na zadní, je pohybem, který je koním vrozen. Souvisí především s dřívějším divokým způsobem života ve stádech. Toto vzpínání lze charakterizovat jako bojový postoj, kterým především hřebci „řešili", svoje vzájemné vztahy v rámci stáda. Hlavním účelem vzpínání je názorně demonstrovat jinému hřebci svoji sílu a tím ho zastrašit, nebo přinejmenším ho vykázat do patřičných mezí.

Jaké jsou důvody častého vzpínání u domácích koní?

U domácích koní, zvláště pak u koní, kteří jsou využíváni k ježdění, je vzpínání vyvoláno zpravidla strachem, nebo se tak kůň ohrazuje proti nátlaku ze strany jezdce, kterému se nehodlá podřídit. Strach vedoucí ke vzpínání může být u koně vyvolán třeba úzkým průchodem, nebo má-li například vejít někam, kde je tma. Často se koně také vzpínají, když mají vejít do přívěsu.

Vzpíná-li se kůň příliš často, zvláště pak při ježdění, jedná se zpravidla o druhý uvedený důvod, tj. neochotu podřídit se vedení jezdce. V tomto případě už ovšem můžeme mluvit o zlozvyku, který činí koně hůře ovladatelným, a tedy nebezpečným jak pro jezdce, tak pro chovatele. Se samotným vzpínáním si každý zkušenější jezdec poradí, problémem ovšem je, že vzpínající kůň může ztratit rovnováhu a převalit se i s jezdcem na bok či do zadu.

Když už se tedy kůň pod jezdcem vzepne, měl by se jezdec okamžitě naklonit dopředu, vzepřít se ve třmenech a pokud možno se chytit koně kolem krku, nebo alespoň za hřívu. Tím přesune svoji váhu na předek koně a pomůže mu tak vrátit se předníma nohama na zem. V žádném případě však nesmí tahat za otěže!

Vzpínající se kůň je nebezpečný i pro ty, kteří stojí kolem něho. Kůň většinou v takovém případě bije předníma nohama před sebe a za této situace je nejistější okamžitě se přemístit do bezpečné vzdálenosti.

Při odnaučování vzpínání je potřeba především trpělivost

Často se vzpínající kůň je tedy problém, který znepříjemňuje jak jeho ježdění, tak péči o něj. Zpravidla se tedy jedná o zlozvyk, kterému by se kůň měl každopádně odnaučit. Ale jak?

Jak už bylo řečeno, vzpínání je pro koně ve své podstatě přirozeným pohybem, a již z tohoto důvodu by odnaučování nemělo být založeno na přehnaném násilí vůči koni.

„Žádné násilí!", to je zásada číslo jedna, kterou doporučují zkušení chovatelé.

Odnaučování vzpínání se je především o trpělivosti. Časté vzpínání je zlozvykem, který, jak už bylo uvedeno, většinou pramení z neochoty podřídit se autoritě jezdce. Relativně nejjednodušší je to v těch případech, když tento zlozvyk není u koně příliš fixován. Tehdy zpravidla postačí, jestliže při krokové práci pod sedlem kůň projeví sebemenší náznak vzpínání, okamžité zrychlení do klusu nebo do cvalu. Chce-li se kůň vzpínat i tehdy, když jezdec stojí na zemi, měl by jezdec koně fixovat klidnou rukou.

U těžších případů je odnaučování vzpínání především o budování autority, kterou kůň musí naučit respektovat. Doporučuje se postupovat pomalu, spokojovat se s malými pokroky, např. tak, že se kůň učí reagovat na hlasové povely v rámci krátkých, ale systematických lekcí. Řada chovatelů doporučuje i tzv. „řídící hru na zadek", to znamená, že se kůň naučí obratu na záď prostřednictvím rytmického tlaku. Hlavní efekt spočívá pak v tom, že kůň, který se začne otáčet na záď, už nemá na případné vzpínání čas ani prostor.

Někteří chovatelé ovšem doporučují i jinou metodu, při níž se kůň, který se přes veškerou snahu nechce odnaučit vzpínání, při jakémkoliv vzepnutí s citem švihne po břichu. Tímto úkonem dává chovatel či jezdec koni jasně najevo svoji roli, kterou lze přirovnat k roli nadřazeného koně ve stádě.

Autor: Karel Trčálek