Můj kůň kouše, co s tím?

Proč to dělá zrovna Váš kůň

Toto je základní otázka, kterou bychom si jako majitelé či ošetřovatelé koní měli položit, pokud se po nás náš kůň ožene či dokonce kousne. Zvířata nemyslí jako lidé a ke každému způsobu jednání mají svůj důvod. Žádný kůň není „zlý" od přírody. Pravdou je, že i mezi zvířaty existují různé charaktery, které mají na vady v chování určitý vliv, ale při správném zacházení se nikdy nezvrhnou ve zlozvyk.

Základem je získat co nejvíce informací o minulosti našeho koně. Zda má za sebou sportovní kariéru, jak s ním bylo zacházeno, na jaké prostředí byl zvyklý a další podrobnosti. Čím více informací máme k dispozici, tím lépe můžeme určit příčinu špatného chování našeho koně.

Typy kousavců

Ještě jednou bych chtěla uvést, že zde nehodlám vědecky rozebírat příčiny chybného chování koní. Chtěla bych se s Vámi pouze podělit o své zkušenosti s různými důvody, proč dochází k nedorozumění mezi koněm a jeho majitelem. Někdy nás může náš kůň kousnout prostě jen proto, že nám nerozuměl a cítil se tím ohrožen. Kousnutím se jen bránil. Ze svých zkušeností bych kousavé koně zařadila do několika kategorií.

Typ rošťák

Do tohoto typu bych zařadila koně, kteří nás kousnou pouze v rámci své rozpustilosti a nevychovanosti. Většinou jde jen o takové štípání, kdy  kolem nás kůň různě obchází, očichává a pak jen tak bezděky štípne. Případně se nás snaží chytit při tom, když se mu snažíme nasadit ohlávku či s ním jinak manipulovat. Takovéto kousání je v podstatě neškodné a poměrně snadno napravitelné.  Postačí většinou třepnutí přes nozdry, vždy když se o něco podobného pokusí. Při důsledném dodržování dokážeme tento zlozvyk poměrně snadno odstranit. S tímto typem chování se setkáváme zejména u mladých a sebevědomých koní, kteří zkouší, co si mohou dovolit.

Typ drsňák

Náprava kousání u dominantních jedinců je dle mých zkušeností o něco složitější. Když jsem se ve své praxi s tímto typem koně setkala, byli to povětšinou plemenní hřebci nebo staré ostřílené matky, kterých se jejich původní ošetřovatelé báli.  Oni tímto zjistili, že člověka je možno výhružným gestem třeba i vyhnat z boxu a dosáhnout svého klidu.  U takového zvířete je třeba být velmi důsledný.  Dost často také pomůže poskytnout koni dostatečné množství práce spojené se spoluprací s člověkem. Dalším klíčem k úspěchu je zamezit přístupu k takovémuto koni osobám, které nemají dostatečnou možnost či schopnost se proti zvířeti prosadit a dosáhnout svého cíle. Protože se jedná většinou o psychicky vyrovnané a silné jedince, není ve většině případů třeba se obávat i radikálnějšího prosazení svých požadavků.

Typ "koušu ze strachu"

V tomto případě budeme hovořit o koních, kteří mají z minulosti nějakou špatnou zkušenost. Může se jednat o koně týrané, koně s labilnější nervovou soustavou, se kterými bylo nakládáno zbytečně rázně nebo o koně přirozeně bojácné a lekavé (či jen prostě nepochopené).

Náprava chybného chování je v tomto případě složitější než u předchozích typů. Základem je zjistit čeho se náš kůň vlastně bojí. V žádném případě nelze agresi ze strachu potlačovat další agresí z naší strany. Tímto koně ještě více vyděsíme a podpoříme ho v útočení na nás. Sama jsem se setkala s několika týranými koňmi, kteří byli označováni jako kousaví. V některých případech se zlozvyk podařilo odstranit zcela, jindy se ho jen podařilo jen potlačit.

Mou první zkušeností byla klisna českého teplokrevníka, kterou zachránila majitelka turistické jízdárny. Tato klisna byla vždy velmi hodná pod sedlem, jezdili na ní i malé děti. Jakmile se však vedle ní postavil dospělý člověk a pokoušel se jí dotknout například na krku, vždy reagovala ostrým útokem proti ruce a pak se ihned stáhla zpět. U této klisny se týmu ošetřovatelů postupným zvykáním na lidský kontakt podařilo dosáhnout toho, že ji bylo možné uvázanou vyčistit a bez problémů nasedlat. Klisna však nikdy nepřivykla hlazení ani jinému mazlení se s člověkem.

Další zkušeností byla klisna anglického plnokrevníka. Šlo o velmi mohutnou hnědku, dovezenou do našeho hřebčína březí s  podváhou a naprosto nedůvěřující lidem. Klisna se po celou dobu své březosti chovala celkem normálně, kousnout se pokusila třeba jen v případě, že jsme po ní chtěli něco, čemu nerozuměla. Obrat nastal po jejím ohřebení. Nebylo možné se k ní vůbec přiblížit a vstup do boxu se stal bojem na život a na smrt.  Při pokusu jednoho z ošetřovatelů prosadit se proti ní silou, došlo k nepříjemnému pokousání. Klisnu jsme se proto snažili co nejvíce uklidnit. Svou pozornost jsme zaměřili jen na ni a hříběte si všímali jen tak, jak to bylo nutné. Před vstupem do boxu jsme vždy chvíli vyčkávali před mříží boxu a nechali ji, aby si na naši přítomnost zvykla. Veškerou manipulaci se nám pak dařilo zajistit pomocí pamlsků. Nejprve ve velkém množství, později již jen s malými „úplatky". Postupem času se stala klisna poměrně bezproblémovou, byla jen ostřejší v prvních dnech po ohřebení, ale zvladatelná.

Jiný případ, který bych zde chtěla zmínit, byla klisna českého teplokrevníka zabavená majiteli pro týrání. Klisna nedostávala dostatečně žrát a dle šrámů po celém těle byla i značně bitá. Při vstupu do boxu vždy sklopila uši, stáhla se do rohu a při snaze na ni sáhnout následoval útok. Velkou chybou byl přístup k této klisně v jezdeckém oddíle, který se jí ujal. Poté, co se klisnu podařilo stabilizovat na tolik, aby mohla být užívána do provozu, ji začali ošetřovat i zákazníci či děti z oddílu. Protože se kobylka pokaždé při vstupu zkušebně zašklebila a ukázala na odiv svůj chrup, chodila k ní dítka vyzbrojená vždy bičíkem. Výsledkem tohoto jednání bylo, že klisna na ně útočila dál, jen se vždy skrčila před ranou bičíkem. Když jsme však na klisnu vyzkoušeli naši úplatkovou metodu, která se mi již mnohokrát osvědčila, během několika dní u ní nastala velmi zřetelná změna v chování. Nyní již má nového majitele, který věnuje  poskytuje maximální péči. Jejich vztah je naprosto bezproblémový. Stal se z ní kůň jednoho pána.

Moje úplatková metoda spočívá v tom, že nosím po kapsách vždy nějaké drobné pamlsky. Když ke koni přicházím, ihned po otevření dveří od boxu a oslovení mu nabídnu malý pamlsek. Případné reakce jako šklebení a výhrůžná gesta se pokud možno snažím ignorovat, pokud je to nutné, použiji důrazné napomenutí hlasem. Nikdy se však nesnažím takového koně uhodit. Není vhodné ani příliš křičet, protože tím kůň jen více znervózní. V průběhu mé práce s koněm v boxu ho průběžně odměňuji za klidné chování. Tímto se mi vždy podařilo dosáhnout zájmu o mou osobu a potlačit strach zvířete, který nám znemožňoval společnou komunikaci. Kůň stále čeká, kdy už přijde ta odměna, protože ví, že ji určitě někde schovávám. Musím však upozornit na to, že tuto metodu jsem vždy zkoušela jen na koních, kteří byli agresivní ze strachu, v ostatních případech ji není možné použít.

Na závěr bych ráda poznamenala, že v žádném případě nejsem příznivcem rozmazlování koní pamlsky, jen si myslím, že každé zvíře je individualita a tím si zaslouží i individuální přístup. Pokud budete svého koně dostatečně pozorovat, tak si určitě navzájem porozumíte.

Autorka: Marcela Šnoblová