Koně v historii

Jedním z mnoha zmizelých starověkých národů, které prošly divokým vírem dějin, jsou i Skytové. Jejich nejslavnější éra se začíná v sedmém století před naším letopočtem, kdy skytské kmeny pronikly do severního Černomoří. Postupně Skytové ovládli velké území mezi Dunajem a Donem, své stopy zanechali ale i ve střední Evropě v oblasti lužické kultury, kam rovněž směřovali své výboje.

Keltové zanechali v dějinách Evropy nepřehlédnutelnou stopu a to i v českých zemích. Důkazem toho je i neutuchající zájem o jejich kulturu a mýty. Asi najdeme málokoho, kdo neslyšel vůbec nic o tajemných kamenných menhirech či magické moudrosti keltských druidů.

Najednou se ozve dusot koní, mezi loupeživou bandu vtrhne rytíř na věrném koni a zachrání dámu svého srdce. Dnes už je rytíř v našich představách nejspíše jen romantickým hrdinou. A stejně tak na nás dýchá čímsi romantickým celý středověk. Tyto romantické představy mají nesporně svoje kouzlo a svůj půvab. Nicméně středověká realita byla přece jen mnohem drsnější, protože rytíři byli především bojovníci, k jejichž „povinné výbavě“ ovšem samozřejmě patřily i věrnost a odvaha. Zkusme nahlédnout do těch dávných století, abychom si mohli přiblížit tehdejší život, v němž hrál důležitou roli i kůň.

Přímé doklady divokých koní na naší planetě máme již z dob pravěku. Cca 30 000 let před naším letopočtem se paleolitičtí lidé setkávali s koňmi, lovili je a zakreslovali - toto vše a ještě více víme z archeologických nálezů, které jsou na tuto dobu poměrně početné. Jistě nejznámější jeskynní malby z tohoto období se nacházejí ve Francii - v Lascaux a Španělsku - v Altamiře.

Částečně člověk, částečně kůň - kentaur. Ve své době se stal ztělesněním nezkrocené přírody a přitahoval imaginaci mnohých lidí. Jak už to tak bývá, o původu kentaurů se dochovaly spousty mýtů, některé se navzájem dost odlišují. Ať už však byli předkové tohoto zpola lidského národa bohové, či snad pozemští králové, pověsti o nich se shodují na tom, že to byl tvorové skutečně velké síly a moci.

Také vás zamrazí, když vidíte válečný výjev, kde kromě lidské krve teče i krev koní, kteří spíš než jejich jezdci byli v bitvě naprosto nevinně, a přeci museli vyjet vstříc zranění či smrti? A jak tomu vlastně bylo v moderních dějinách a pokrokovém 20. století?

Hvězdné nebe nad hlavou, praskání ohně, a kam oko dohlédne, tam jen samá poušť. Ale za jednou z těch písečných dun, vlnících se po obzoru jako těla netvorů z dávných časů, stojí shluk pestrobarevných lidských přístřešků a stádo vytrvalých pouštních koní.

Západní Slované nikdy nebyli národem, jehož děti by se rodily v sedlech, jak tomu bývalo u turkotatarských kmenů na východních pláních. Proč ale? Jedním z důvodů mohlo být to, že naše domovina byla téměř celá jedním velkým lesem, když nepočítáme vykácené nebo vysekané louky a místa pro obydlí. Je tedy jasné, že koním se tady, krom původních lesních tarpanů příliš nedařilo.

Každý, kdo zná něco málo ze severské mytologie, jistě zaslechl, že ani mocný Odin, otec bohů a vládce v Ásgardu, jakožto hrdina mnoha bájí nemohl zůstat bez svého věrného koně. A protože to byl koneckonců nejvyšší severský bůh, zasloužil si to nejlepší. Osminohý Sleipnir vyobrazen na kameni z Tjängvide