Babieca

Rodrígo Díaz de Vivar se narodil kolem roku 1040 ve Vivaru, nedaleko kastilského města Burgos. Tento rytíř byl původně ve službách kastilského krále Alfonsa VI., avšak z dosud neznámých důvodů musel Kastilii opustit. Prameny se o něm opět zmiňují až v období, kdy vstoupil do družiny emíra ze Zaragozy a bojoval tak proti aragonskému králi. Nemůžeme však tvrdit, že jednal proti zájmům kastilského království, i když vztahy mezi ním a králem Alfonsem byly více než napjaté. Jeho největším úspěchem asi bylo dobytí Valencie, odkud vyhnal Maury a stal se zde nikým neovlivňovaným vladařem. Jeho jméno navždy zvěčnilo světoznámé dílo raně středověkého Španělska - Píseň o Cidovi.

V mládí se mu jeho strýc, kněz Peyre Pringos, rozhodl věnovat prvotřídního a ušlechtilého koně. Měl na výběr z velkého množství mladých hříbat, vždyť španělské kláštery se zaměřovaly na chov zvířat té nejlepší kvality. Ještě nezletilý Rodrígo si ve stádě vybral hřebečka ještě nedorostlého, exteriérově zcela nežádoucího. Podle pověsti v tu chvíli na výsost dopálený kněz zvolal: „Babieca!" (Hlupáku!) Tento výkřik se stal koni jménem.

Dnes bychom mohli Babiecu řadit ke koním andaluského typu. Byl mohutný, za to však nedosáhl zvlášť překotné výšky - jen něco málo přes 150 cm.

Charakter tohoto nijak zvlášť velkého koně byl podle pověsti výborný. Hřebec oplýval vysokou bystrostí, poslušností a temperamentem spojeným s velkou statečností. Svého pána nesl v sedle do každé bitvy a nakonec ho i přežil.

Legenda dále vypráví, že El Cid v poslední chvíli svého života (bylo tomu roku 1099 ve Valencii obležené Araby) vydal rozkaz přivázat své mrtvé tělo k sedlu věrného koně a i tak táhnout proti nepříteli.  Věděl totiž, že zpráva o jeho smrti by v jeho armádě vyvolala zmatek a ve vojsku by se podlomila morálka. Cidova družina učinila dle rozkazu. Mrtvole válečníka v Babiecově sedle připevnili meč i štít a vojsko se o půlnoci vydalo směrem k maurskému ležení.

Jezdci mlčeli. Byli oblečeni celí v bílém, nesli i bílé prapory. Pověst praví, že Cidova tvář zářila už na dálku zpod ochrany přilby nadpozemskou září. Větší magičnost celému zjevení přidávala i bílá barva klusajícího Babiecy. Vyděšené maurské šiky se obrátily na útěk. Vystrašení vojáci křičeli, že hrdinný El Cid vstal z mrtvých. Španělské vítězství bylo na dosah a vojáci se pustili do tvrdého pronásledování Maurů.

Cidovo tělo bylo se všemi poctami uloženo v klášteře v San Pedru de Cardena nedaleko hrdinova rodného města Burgosu. Jeho věrný hřebec Babieca byl ve stáji privilegovaným koněm a už na něj nikdy nikdo jiný nesedl. Zemřel o dva roky později ve stáří neuvěřitelných čtyřiceti let.

Autorka: Lucie Němcová