Domestikace koně

Obrazy koní, ale i jiných zvířat, jsou na svou dobu velice zachovalé a věrně provedené. Nalezeny byly nejčastěji na špatně dostupných místech, otázkou tedy i nadále pro odborníky zůstává, proč vytvářeli tato velká umělecká díla v jeskyních, do kterých se dostali až po překonání nemalého počtu obtížných přírodních překážek (propasti, podzemní voda, aj.). I o samotném významu těchto maleb se nejrůznější vědci a znalci dohadují. Měly snad magický charakter? Zobrazovali si pravěcí lidé svá lovná zvířata? Nebo to byly jen obyčejné kresby bez významu? Poslední z uvedených možností je nejméně pravděpodobná, alespoň v tomto bodě je určitá shoda, že malby koní, bizonů a podobné, měly pro lidi v paleolitu určitý význam. Dále taktéž byly nalezeny malé plastiky koní a samozřejmě jejich kosti.

Je jisté, že koně byli, stejně jako jiná vysoká zvířata, loveni pro maso. Byli však velice divocí a nesnadno ulovitelní, proto také pravěcí lidé lovili v tlupách a vymýšleli propracované systémy nahánění do přirozených i vlastní rukou vytvořených pastí. Snad také pro svou živelnost a temperament byl kůň zkrocen a domestikován až mnoho let po zdomácnění psa, ovce, prasete, či kozy.

Zatímco pes se stal přítelem člověka již někdy okolo 12 000 let před naším letopočtem, kůň se začal chovat až po roce 4000 před naším letopočtem. Tento poměrně přesný časový údaj se opět dovídáme z archeologických vykopávek - byly nalezeny první jednoduché koňské postroje, společné hroby člověka s koněm, aj. Tyto pozůstatky jsou důkazem toho, že kůň nabyl pro člověka i jiného významu než jako zdroj kvalitní potravy. Nejstarší nálezy pocházejí z oblasti dnešní Ukrajiny, Mongolska a střední Asie vůbec. Však si také vzpomeňme na známé mongolské hordy a Džingischána. Staly by se tyto kmeny natolik úspěšné ve své světové expanzi, byly-li by připoutány na jedno místo?

Nelze si však představovat zdomácňování koně jako něco, co se událo během jednoho roku na celém světě. Byl to postupný, velice zdlouhavý proces, který započal v různém čase na různých místech na sobě nezávislých. Z těchto oblastí se tato „inovace" šířila dále, do dalších krajů. Nahrazovala původní, často nepříliš účinné, pracovní síly oslů i jiných tažných zvířat.

Například stará Mezopotámie byla proslulá svým výborně promyšleným záplavovým systémem, který byl vymyšlen pro zemědělské účely - základní tažnou silou tohoto systému byl osel, který nebyl však příliš silný, a navíc byl také tvrdohlavý a náladový. Proto třeba právě zde, v oblasti hojného Eufratu a Tigridu, byl kůň jakožto daleko efektivnější, klidnější a učenlivější pracovní síla přijat a téměř okamžitě nahradil původního ašdara. Nejvyššího rozkvětu dosáhla postupná domestikace a šíření okolo let 2000 před naším letopočtem. Na naše území se dostal ochočený kůň ve století třetím před naším letopočtem.

První chovná stáda koní se skládala pouze z klisen a jejich hříbat. Hřebci se zpočátku příliš nechovali kvůli svému temperamentu a nezkrotnosti. Klisny byly pro první chovatele důležité jakožto matky a poskytovatelky výživného kobylího mléka, narození hřebečci byli buď snědeni či vykastrováni, a následně užíváni k práci v zemědělství aj.

A jak se vlastně před těmi mnoha tisíci lety „přišlo" na to, že je možné na koni i jezdit? Doložit prvního člověka, který vsednul na koňský hřbet není samozřejmě možné, můžeme si však sami představit v mysli scénář, jak to mohlo probíhat. Možná si to dávní předkové chtěli jen vyzkoušet, vždyť už v té době jezdili na hřbetech jiných zvířat, například dobytka; nebo je možná hnala nějaká potřeba, motivace, možné je skutečně vše. Ať se to však událo, jak chtělo, byl to velice významný historický přelom - jezdec má z hřbetu koně daleko lepší rozhled, zefektivnila se kontrola stáda, zrychlila se doprava, zlepšila se technika boje, koně se taktéž vyznačují daleko vyšší tažnou silou, jsou velice inteligentní, učenliví a klidní - technika kastrace umožnila chovat i dříve velice temperamentní a agresivní hřebce.

Původně žili divocí koně jen ve stepích či řidších lesích, postupným vývojem však získali schopnost žít téměř ve všech oblastech světa (vyjma míst s extrémně nízkými či vysokými teplotami - Sibiř, poušť,...). Pokud si v hlavě vybavíme mapu Eurasie, můžeme si představit šíření  domestikace ze střední Asie, směrem na východ Asie, na jih do Arábie a pak taktéž na západ do střední Evropy a o něco později i do západní.

Na závěr je důležité si uvědomit, že zásadním znakem, přesněji změnou, která u divokého koně nastala, byl vznik plemen. Ta se stala pro chovatele hlavním předmětem neustálého zlepšování, zdokonalování vlastností - ať už rychlosti, síly, zušlechťování vzhledu, aj. V dnešní době dalo velké množství šlechtění a křížení vzniknout více než čtyřem tisícům různých plemen, více či méně úspěšných.

Autorka: Sandra Rejlková