Koně starých Slovanů

To ovšem neznamená, že by naši předci koně neznali. I u nich si našel svoje místo jak pro obyčejnou práci, tak pro vznešené účely nebo dokonce pro službu bohům. Podívejme se...

„Slovanští" koně

Pravděpodobně to byli právě oni lesní tarpani. Nevysocí (stejně jako naši předkové oproti nám), polodivocí, se střapatou hřívou. Slované je však postupně šlechtili, hýčkali je lepší stravou (obilí, ječmen a oves, a v zimě seno), než jakou by si mohli najít na svobodě - ovšem pouze v případě, že pro ně tito koně pracovali. „Neprivilegovaní" koně se samozřejmě chovali i na volných pastvinách, bez ohrad, bez přílišného zasahování.

Knížata a jejich družiníci

Co by to bylo za vládce, kdyby se mezi svými poddanými neprojížděl na koňském hřbetě? Takového si už ani neumíme představit. Však právě kníže (někdy i vladykové, pokud si jej mohli dovolit) dostával ty nejlepší koně a obdarovával s nimi své družiníky. Kůň se proto stal symbolem aristokratické vrstvy.

Ve velmi raném středověku, v době povětšinou opěšalých vojsk byla totiž jízdní síla rozhodující. Jezdec společně s koněm mohl prorazit nepřátelský šik, byl rychlejší, obratnější, měl výškovou převahu - tehdy však ještě nepříliš velkou. Bojovník se navíc tak rychle neunavil, jako když musel běhat po svých. Také měl pod sedlem vlastně dalšího spolubojovníka - kůň mohl kousat, dupat a kopat, což ve dvou posledních případech mohlo být pro nepřátele smrtící. Nehledě na taktickou výhodu v rychlostech přesunu.

Výbava

S koňmi také, jak jinak, souvisí i jejich postroje. Slované samozřejmě nejezdili jen tak, že by vyskočili na holý hřbet jakéhokoli divokého koníka. Tak tomu bývalo v počátcích, ale knížecí družina si zaslouží něco víc, no ne?

A právě fakt, že tenkrát to byli opravdu divocí koně, ačkoli stále víc a víc pokračovala domestikace, nabízí otázku, jak jezdci své svěřence usměrňovali. Žádní zaklínači koní, kterým stačilo pohlazení a kůň jim bezmála četl myšlenky. Pokud to nebyl oř spojený s nějakým božstvem, zacházeli s ním jako s každým jiným zvířetem - tedy přednostně jako s prostředkem k dopravě a boji. Individuální přístup každého jednoho jezdce, to už je věc druhá.

Prvním možným nástrojem pro pohánění byl samozřejmě bič nebo jakýkoli prut. Postupem času se mezi výše zmíněné velmože a jejich družiníky dostaly ostruhy, a to od Germánů, ale jejich vznik leží pod rukama keltských kovářů. Ti nám skrze naše sousedy předali knoflíkové ostruhy s bodcem. Později se objevil ryze slovanský typ, destičkové s očky, které sloužily k upínání k noze pomocí řemínků. Odlévaly se z bronzu, ale slovanští vládci si je mohli dovolit zlatit nebo stříbřit, aby tak ukázali svoje bohatství.

Ani udidlo a sedlo jim nebylo neznámé. Udidla byla železná, sedlo se nejprve skládalo pouze z řemeny upevněných kožešin. Koňské postroje byly někdy zdobeny přinýtovanými falérami odlitými z bronzu.

Faléra je kotoučovitá ozdoba ulitá z bronzu nebo železa, zdobící koňské postroje. Upevňovala se nýtem, ten byl kryt zdobeným vrchlíkem. Archeologové se s ní nejčastěji setkávají v místech, kde se slovanská kultura mísila s avarskou invazí ve střední Evropě. Na území ČR se objevuje pouze ojediněle, to kvůli souvislosti s oblíbeností pohřbů žehem. Dokonce ani později se kupříkladu na Moravě koně neukládali do hrobů jezdců, jak tomu bývalo zvykem jinde.

Slovanští koně nebývali kováni. (Nejstarší podkovy se u nás objevují až na přelomu devátého a desátého století.)

Každý má svou cenu aneb Kolik to všechno stálo?

Na závěr je nutno říct, že vydržování takové jezdecké družiny nebylo vůbec levné. Pán je musel nakrmit a napojit, ale hlavně je nejprve vyzbrojit. Z dobových pramenů se můžeme dozvědět přibližnou cenu výbavy takového bojovníka:

• zbroj: cena dvou hřebců

• přílba: cena jednoho hřebce

• štít: cena býka

Když k tomu připočteme, že jezdec musel mít nejen svého bojového koně, vycvičeného pro bitevní vřavu, ale taky jezdeckého, lehkého, aby se mohl rychle přesouvat, plus navíc soumara, protože kvůli zalesnění se mimo kupecké cesty nemohly používat vozy - tak nám cena jednoho družiníka stoupne ne na tři hřebce a jednoho býka, ale hned na pětačtyřicet krav.

Z toho je jasné, že tehdejší družiny nemohly být nijak velké. Počítaly se řádově v desítkách bojovníků, ale na druhou stranu byly proti opěšalému nepříteli více než účinné.