Koně v zemědělství

V samotných prvopočátcích zemědělství sloužila orba s koněm pouze k rituálním účelům. Při náboženském obřadu zapřažený pár koní vyoral první brázdu a na zbytku půdy zbyla práce už jen volům. Tento fakt vypovídá o tom, že v počátcích zemědělství nebylo s koněm naprosto počítáno. Vždyť ještě ani v 8. století našeho letopočtu nebylo řádné vybavení  co se týče podkov, a zvířata ani nedorůstala potřebné výšky.

Až v  11. století byl v souvislosti s vývojem chovu rytířských válečných koní položen základní kámen k produkci předků pozdějších moderních pracovních plemen. Volské povozy však představovaly hlavní tažnou sílu nepřetržitě až do 18. století.

Právě v tomto století se zvýšila poptávka po množství potravin ve spojitosti s populačním nárůstem. Musela se tím pádem zlepšit hospodářská technika, která vyžadovala lepšího „pomocníka", než byl vůl - nastala doba velké potřeby tažných koní. Lichokopytník měl více kladů než sudokopytník: šlo o zvíře s vyrovnaným, svižným a obratným pohybem. Produkce potravin tím pádem vzrostla. Od volských povozů se však lidé úplně neodvrátili - jejich vydržování bylo stále podstatně levnější.

Obrázek koně v tahu nebyl od té doby ničím neobvyklým. Koňská práce byla vidět na všech venkovských polnostech a bylo tomu tak až do padesátých a šedesátých let 20. století, kdy byla zvířecí síla pomalu, ale jistě nahrazována motorovými zemědělskými prostředky.

Současnost

V dnešním přetechnizovaném světě už v zemědělství není pro koně téměř místo. Společnost však zapomíná, že využití tažných zvířat je velmi ekologické. Koně by se mohli kupříkladu využívat ve vnitropodnikové dopravě na malé vzdálenosti, což je i výrazně ekonomické - nedochází tak k plýtvání palivem. Původně zemědělská plemena jsou však i nadále chována coby vazba na starou tradici lidského činitele.

Lesnictví

Ano, i tento obor může být přičítán zemědělství. Na rozdíl od jiných zde má však kůň stále ještě alespoň nějaké, byť jen malé zastoupení.

Hlavním úkolem koně v lesnictví je stahování dřeva a přibližování kmenů v probírkových prostorech (kde rostou i mladé stromky). Nedochází tak k narušení struktury půdy jako by tomu bylo u těžké lesní techniky. Velký podíl mají tato zvířata také na stahování dřeva po větrných, sněhových nebo kůrovcových kalamitách. V menší míře se pak koně uplatňují i při dalších pracích - rozvoz sazenic do lesních školek či zavážka krmiva pro zvěř. Možná na škodu je, že pracovníci lesních oblastí přestali využívat koně pod sedlem ke kontrole svěřených pozemků.

Přibližování dřeva je velmi namáhavé. Požadavky na koně jsou vysoké - nesmí mu chybět inteligence, obratnost a značná výkonnost. Nárokům této činnosti vyhovuje chladnokrevný kůň či těžký teplokrevník o hmotnosti 600 - 700 kg. V našich oblastech je to kupříkladu lichokopytník vyšlechtěný na norickém podkladě, naproti tomu například na Slovensku v horských oblastech byl paradoxně využíván malý huculský kůň.

Zvířata se zapřahají do chomoutového postroje. Chomout musí na krk a šíji padnout přesně, aby došlo k řádnému rozložení sil a kůň nepřišel k žádným zdravotním komplikacím. Lichokopytníci by správně měli pracovat od věku pěti let, činnost by neměla trvat déle než deset hodin denně, při čemž je počítáno se čtrnáctihodinovým odpočinkem.

Co říci závěrem? Snad je to, že se kůň v budoucnosti třeba opět dočká opět výrazného pracovního prosazení, jako tomu bylo v minulosti!

Autorka: Lucie Němcová