Rytíř a jeho kůň, pro čest a slávu
Neděle, 31. červenec 2011
Najednou se ozve dusot koní, mezi loupeživou bandu vtrhne rytíř na věrném koni a zachrání dámu svého srdce. Dnes už je rytíř v našich představách nejspíše jen romantickým hrdinou. A stejně tak na nás dýchá čímsi romantickým celý středověk.
Tyto romantické představy mají nesporně svoje kouzlo a svůj půvab. Nicméně středověká realita byla přece jen mnohem drsnější, protože rytíři byli především bojovníci, k jejichž „povinné výbavě“ ovšem samozřejmě patřily i věrnost a odvaha.
Zkusme nahlédnout do těch dávných století, abychom si mohli přiblížit tehdejší život, v němž hrál důležitou roli i kůň.
Středověcí válečníci a koně
Německý výraz „Ritter“ označuje jezdce, přesněji obrněného jezdce neboli středověkého válečníka. Rytíř se tedy účastnil bojů vždy na koni. A byl to právě kůň, který byl pro rytíře tou nejcennější věcí. V jeho sedle se účastnil bitev, kde sebemenší zaváhání mělo zpravidla tragické následky.
Mnohdy závisel život rytíře právě na odolnosti a poslušnosti koně, na jeho schopnosti orientovat se v bitevní vřavě. Válečný kůň musel být i patřičně statný. Nejenže nesl svého těžce obrněného jezdce, ale i on sám byl často obrněn. Hmotnost, kterou musel unést, tak značně přesahovala sto kilogramů.
Válečný kůň však nebyl jediným koněm, kterého rytíř vlastnil. K jeho majetku, a vlastně i nutné výbavě, patřil i jezdecký kůň, kterého používal k „civilní“ přepravě a taky kůň, který mu sloužil jako soumar při válečných taženích. Byl-li rytíř dostatečně movitý, mohl mít i další koně, takříkajíc parádní. Na tyto koně nasedal jen při slavnostních příležitostech.
Vojsko obrněných jezdců, rytířů, tvořilo elitu středověkých armád. Tato těžká jízda zpravidla rozhodovala bitvy. Její ústup ze slávy začal s nástupem palných zbraní. První známky soumraku rytířů jako bojovníků přišly ovšem už během války mezi Francií a Anglií označované jako stoletá. Francouzská těžká jízda, do té doby takřka nepřemožitelná, v bitvách této války utrpěla těžké porážky od pěších anglických lučištníků.
Pro čest a slávu na koňském hřbetu
Rytířem mohl být v době, kdy vrcholil středověk, už jen šlechtic. Šlechtic však musel být na rytíře pasován, nestával se jím automaticky. Aby se tak stalo, musel prokázat věrnost a statečnost, nejlépe v boji. Ovšem nejen samotným bojem byl rytíř živ. K „služebním povinnostem“ patřila i účast na turnajích, které pořádali bohatí feudální velmožové.
Náruživým účastníkem turnajů byl za svých mladých let i král Karel IV., jenž byl i vynikajícím jezdcem. Turnaje nebyly ovšem jen zábavou. Sloužily i k „tréninku“ rytířů pro skutečný boj. Proto se i původní podoba turnajů značně lišila od toho, jak se rytířské turnaje inscenují ve filmech či při historických představeních.
Při těchto kláních bojovaly proti sobě dvě skupiny jezdců, rytířů. Samotné soupeření mezi těmito skupinami bylo dokonalou simulací skutečného boje, proto velmi často docházelo i ke zraněním. Tomu, kdo zvítězil v osobním souboji, připadl kůň i zbroj poraženého soupeře, který si je pak musel zpětně vykoupit.
V pozdním středověku se na rytířských turnajích začaly prosazovat i ´jemnější disciplíny´. Mezi nimi i klasický souboj dvou rytířů s kopími či dřevci, ve kterém vyhrává a přízeň urozených dam získává ten, kdo srazí svého protivníka z koně.
Ale už dost slov. Pestře oděný kůň hrabe kopytem, jeho jezdec v těžké zbroji ještě jednou potěžká kopí a vyráží vstříc svému soupeři, dámám se tají dech.
Autor: Karel Trčálek
Počet přečtení tohoto článku: 711