Sleipnir – Oř Ódinův

Šedák Sleipnir (sleipnir ve staré norštině znamená štíhlý) rozhodně nebyl obyčejný. Vlastně se dá říct, že ho předčí málokterý kůň, a to ať bájný, nebo opravdový. Jeho jedinečnost totiž tkvěla v neuvěřitelné rychlosti a stejně jako pegasové uměl cválat vzduchem - ale na rozdíl od nich nepotřeboval křídla. Jeho zdatnost mu zajišťovaly hbité nohy: ovšem ne čtyři, jak by se u koně očekávalo, ale rovnou osm. S nimi mohl doběhnout dokonce i do Heilheimu, říše mrtvých, z níž se nikdo nevrací - a to ani bohové. Vládla mu nesmlouvavá bohyně Hel (odtud zřejmě anglické slovo hell = peklo), dcera Lokiho. Na jeho hřbetě bude Ódin také cválat do poslední bitvy, která nastane o Ragnaröku - konci světa.

O Sleipnirově neobyčejnosti svědčí i jeho původ - jeho matkou, jakkoli to zní zvláštně, byl lstivý bůh Loki a otcem kouzelný kůň Svaldifari (svaldifari ve staré norštině znamená nešťastný poutník), o kterém (stejně jako o stavbě ásgardské zdi, kvůli níž se všechno odehrálo) najdeme zmínku v Mladší Eddě Snorriho Sturlusona (13. stol.) v části Gylfaginning.

Sleipnir však ožívá i na mnoha jiných místech.

Zde je několik z nich:

• Völsunga saga (13. stol., Island), v níž se objevuje i legendární valkýra Brunhilda a její milý Sigurd; zde se o Sleipnirovi mluví jako o předkovi Grániho, koně, který vypadá stejně jako on. Není náhoda, že Sigurdovi při výběru koně radí právě převlečený Ódin.

• Gesta Danorum (12. stol., napsáno historikem Saxem Grammaticem); raně středověká dánská kronika, v níž jsou popsány i mytologické počátky

• Kameny z Tjängvide: tyto dva kameny s vypodobněním Sleipnira pocházejí z 8. století a byly nalezeny na švédském ostrově Gotland (nyní se nacházejí ve Švédském národním muzeu ve Stockholmu)

• Kameny z Ardre: několik runových a obrazových kamenů nalezených taktéž na Gotlandu (8. - 11. stol.). Nejznámější z nich, pojmenovaný Ardre VIII, ukazuje výjevy z nordické mytologie, mezi nimiž je i Sleipnir. I tyto kameny můžeme najít ve Švédském národním muzeu.

Kámen Ardre VIII

Vikingové milovali příběhy. A proto se není čemu divit, že každá osoba, každý předmět, kterým se honosili jejich bohové, má bezmála svou vlastní ságu. Ani Sleipnir není výjimkou.

Tak se posaďte k ohni, třebas s rohem s medovinou, a poslechněte si skaldovo vyprávění o tom, jak Sleipnir přišel na svět...

***

Když byl svět ještě mladý a bohové se v Ásgardu teprve usidlovali, jednoho dne k nim přijel cizinec. Vida, že jejich domovy nemají žádné hradby a nic je nechrání proti nepřátelům, a to ani jejich hodovní síň Valhallu, nabídl se, že jim opevnění postaví.

Ódin byl však moudrý a prozíravý - neuvěřil prosté dobrotě jeho srdce. Proto se podezřívavě zeptal: „A čeho si za to budeš žádat?"

Cizinec se nehezky usmál, oči mu sklouzly k zlatovlasé Freye. „Ji," odvětil lakonicky, „a Slunce i Měsíc."

Zástupem bohů prolétl rozhořčený šepot nad tou nehorázností. Cizinec se však nezalekl. Trpělivě čekal, než se dohodnou, a od jeho požadavků ho neodradily ani zvýšené hlasy těch, kteří s tím nechtěli souhlasit. Jenomže poslední slovo měl Ódin - a ten si byl vědom nebezpečí, jaká číhají v dalších osmi světech kolem Yggdrasilu. Ani to, že se Ásgard rozprostíral až v jeho koruně, jej nemohlo ochránit proti jejich největšími (a to doslova) nepřáteli - obry.

„Dobře," řekl jednooký bůh a věru to pro něj nebylo jednoduché, „dáme ti Freyu. I Slunce a Měsíc. Ovšem jen tehdy, pokud zeď postavíš do konce zimy a bez cizí pomoci." Přesně tak to navrhl úskočný Loki s tím jeho šibalským úsměvem na rtech. Tvrdil, že za takovou dobu to nemůže stihnout, že udělá sotva polovinu, ale tu budou mít zadarmo. To byl celý on, had jeden. Ale pořád lepší část opevnění, než žádné.

Cizinec kývl a jeho úsměv neměl k tomu Lokiho daleko. „Může mi pomáhat alespoň můj kůň?" kývl hlavou k vraníkovi, na němž přijel.

Ódin chtěl odmítnout, ale Loki ho předběhl. A souhlasil.

A tak se cizinec pustil do práce. Míjel jeden měsíc po druhém, až se chýlil ke konci i ten poslední, šestý. Freya každý den s obavami sledovala, jak zeď kolem Ásgardu mohutní, jak málo chybí k tomu, aby se val kolem jejich obydlí uzavřel. Ani Ódin z toho nebyl nadšen, protože Lokiho žertíky ho přestávaly bavit.

„Tys to spískal, tak to taky naprav, Šprýmaři!" obořil se na něj a podporu měl ve všech ostatních bozích. „Za tři dny vyprší čas, který jsme mu dali, nadejde léto. Jestli se ti nepodaří ho nějak zastavit, nepřej si vědět, jaký trest ti přichystám!"

Drzý Loki jen zvedl hlavu a na okamžik se zamyslel. Jeho bystrá mysl již spřádala plán, jak to všechno provést.

Cizinec nezahálel ani chviličku. Odpočíval málo a ani jeho kůň Svaldifari nevypadal, že by byl unaven. Tahal sáně s kameny sem a tam, pomáhal svému pánu.

Stavitel položil poslední kámen z várky a musel se znovu vydat pro další. Vjel do lesa ke skále, odkud kámen bral, když v tom se stalo něco, co snad ještě nezažil: Svaldifari větřil, hluboce řehtal a trhal se v chomoutu, až se od naložených saní utrhl a pádil pryč. Cizinec za ním rozčileně volal, utíkal za stopami ve sněhu, ale svého výjimečného koně nedostihl. V dálce však viděl bílou klisnu, důvod, proč mu jeho Svadifari utekl.

Jeho vztek neznal mezí. Rozčílil se tak, že zapomněl na svoje přestrojení - ano, přestrojení, jak zanedlouho všichni poznali. Ten záhadný cizinec a silný stavitel byl totiž obr. Kouzlo se zpřetrhalo a všichni bohové najednou viděli, komu naletěli na takový laciný trik. Naštěstí tu byl Thór, který se silou hravě mohl vyrovnat obrům. Mjöllnirem srazil obra k zemi a tou ránou do hlavy ho usmrtil.

Loki se mezitím proměnil zpět do své podoby, přelud bílé klisny zmizel. Kdo ví, kde byl Svaldifarimu konec, když, poblázněný touhou po klisně, zmizel v noci, bez pána, který by ho zavolal.

Mladého boha však zajímalo, co se stalo doma. Doslechl se o tom, kým cizinec byl, a dobře odhadl, že by se v Ásgardu neměl nějaký čas ukazovat. Teprve až si byl jistý, že Ódinův hněv opadl, vrátil se domů. Ne však sám - vedl za sebou šedáka, jakého svět ještě neviděl. To, že je Svaldifariho potomek, mu koukalo z jiskrných očí, hrdě se nesl jako král a tím také byl. Králem mezi koňmi, protože jak Loki řekl, když hřebce pokorně předával Ódinovi, jemu se žádný nevyrovná: ani mezi bohy, ani mezi lidmi.

***

Autorka: Markéta Klobasová