Koně v průmyslu
Úterý, 2. červen 2009
Dokáže si některý z nás představit, že by kůň nedoprovázel člověka na jeho cestě historií? Asi těžko by došlo k průmyslové revoluci bez tak spolehlivého čtyřnohého pomocníka. Nahlédněme tedy pod pokličku, abychom se dověděli víc o těžké dřině, doprovázené čpěním potu pracovních koní.
Železnice
Počátky historie železnic jsou asi těžko myslitelné bez přítomnosti koňské síly. První vagony byly taženy vždy několika páry koní - šlo o takzvané „koněspřežné vlaky". První dráhu pro tento dopravní prostředek na evropské pevnině projektoval František Josef Gerstner (plány vznikaly již v prvním desetiletí 19. století) a celý komplex vznikal mezi lety 1825 až 1832 - jednalo se o trať České Budějovice - Linec. Koněspřežka sloužila jak k osobní přepravě, tak k dovozu hornorakouské soli do Čech. Po čase však byla postupně vytlačována přestavbou železnice na parní provoz. Poslední spřežení vyjelo roku 1870 v úseku Urfahr - Lest.
Ačkoliv se čím dál tím víc přistupovalo k užívání parních lokomotiv, koně v prostředí železnic neztratili své významné postavení. Například v překladištích se uplatnili chladnokrevníci k posunovacím pracím. Takovýto lichokopytník byl na provoz levnější než parní lokomotiva a při přemisťování vlaků se také oceňovala jeho vyšší obratnost. Poslední koně - posunovači byli v Evropě k dohledání ještě v roce 1967.
Kromě koní chladnokrevných se také využívali teplokrevníci, a to k rozvozu nákladu, který přivezla lokomotiva. V Anglii se jednalo kupříkladu o koba či irského tažného koně.
Těžební průmysl
Určitě jste už někdy slyšeli o ponících pracujících v dolech. Ano, doopravdy tomu tak bylo. Ve velké míře se užívala plemena jako je například shetlandský, velšský či dartmoorský pony. Požadavek na tyto pracanty byl takový - co nejmenší výška, za to však co největší síla. Tato plemena tyto podmínky splňovala.
Poníci se většinou dopravovali do dolů velmi mladí - bylo velmi důležité, aby si zvíře co nejdříve zvyklo na stresující prostředí. Horníci koníky spouštěli do šachet v klecích, sítích nebo koších. Zvířata byla velmi spoutaná strachem, avšak když ucítila opět pevnou půdu pod nohama, trochu se uvolnila. I tak se ale vyskytly případy charakterů, které ztížené a stresující podmínky temného prostředí nezvládly. Takoví jedinci se pak navraceli zpátky na zem, ale i přesto zůstali nadále v područí těžebních společností. Pomáhali zaměstnancům podniku na povrchu.
Když už byl poník v dole, odvedli ho jeho ošetřovatelé do podzemní stáje, kde měl strávit zbytek svého života, pokud zrovna nepracoval. Musel projít výcvikem a řadou zkoušek, aby se mohl ve své budoucí práci dobře uplatnit.
O důlních ponících se říkalo, že trpěli slepotou. Šlo však povětšinou spíš o zdání, které bylo způsobeno dlouhodobou aklimatizací koníků po návratu na zem. Oči zvířat si na denní světlo zvykaly 24 až 48 hodin.
Dnes už je práce důlních poníků minulostí - poslední zvířata odešla na odpočinek v roce 1994 za značného zájmu veřejnosti. Jejich věrná služba těžebním společnostem trvala bezmála 300 let.
Lesnictví
Toto odvětví, v němž má kůň i v dnešní době značný podíl práce, můžeme zařadit jak do průmyslu, tak do zemědělství. Kočí se svým zvířetem dostane i do míst, kam se těžká lesní technika již nedostane, a tím pádem je kůň při stahování dřeva ze strmých strání nepostradatelným pomocníkem. Mladí chladnokrevníci se zaučují už ve třech letech, teplokrevníci až o rok později. Plnohodnotné práce je kůň schopný přibližně po roce výcviku.
Dnes je doba pracovních koní již z převážné částí minulosti. S čtyřnohými přáteli v nynější době sklízíme sportovní úspěchy, nebo nám jen zpříjemňují náš volný čas.
Autorka: Lucie Němcová
Počet přečtení tohoto článku: 766