Koňští burlaci

Burlaci byli muži, kteří proti proudu řeky táhli lodě obtěžkané nákladem. V našem zájmu jsou však hlavními protagonisty této činnosti koně. Podívejme se tedy spolu do zákulisí pracovního využití lichokopytníků, která je asi méně typická a mezi milovníky koní ne příliš známá.

Jakého koně naši předci volili

Původním „tahounem lodí" byl člověk. Postupem času se však přišlo na neuvěřitelnou výhodu koňské síly - jedno pracovní zvíře táhlo průměrnou rychlostí 3,3 kilometrů za hodinu a nemuselo být moc často přepřaháno. Mezi nejlepší výkony se považovala vzdálenost 80 - 90 km za den.

V historii tohoto pracovního odvětví, kde se kůň využíval, nikdy nedocházelo k žádnému cílenému chovu. Nejčastěji se využívali chladnokrevníci či teplokrevníci těžšího typu anebo kříženci těchto dvou. Mnohdy nebyla výjimkou ani mula nebo mezek. Důležitá však byla hlavně výška - lodní tahoun nesměl být žádný velikán. Kvůli výšce mostů mohl měřit maximálně 160 centimetrů.

Člunaři na dlouhé štrece

Lodní stezky podél řek byly cíleně značené a pro lepší schůdnost samozřejmě upravované. Kůň-člunař se však i přesto musel naučit pozornosti a opatrnosti - cesty byly vlivem vlhkého prostředí často podmáčené a rozblácené a mnohdy hrozilo sklouznutí podél břehu či pád způsobený klopýtnutím a následný úraz. Nechyběly ani jiné nástrahy, které koním i jejich kočím znepříjemňovaly cestování. Šlo například o samozavíratelná vrátka nebo přelízky, často vysoké až devadesát centimetrů, které musel kůň překonávat skokem - samozřejmě s jezdcem na zádech.

Dalším znepříjemněním cesty byla situace, kdy se stezka přesouvala na druhý břeh. Správci cest v takových případech přistavovali jednoduchý můstek anebo koně jednoduše převezli. Jsou však známé i takové postupy řešení problému, kdy bylo zvíře nuceno skočit na člun, jehož on sám byl tahounem, a odtud opět vyskočit na druhý břeh.

„Létající" čluny

Dobrým příkladem k dokreslení záležitosti je důmyslný lodní systém rozvinutý v Anglii v 19. století. Angličané si totiž v tomto období velice oblíbili nový typ lodi zvané „fly", která se zdála výhodnější a pohodlnější než silniční doprava. Šlo o lehké bárky s mělkým ponorem, které převážely náklad o maximální váze 18ti tun. Tyto lodě však sloužily jen v určitých oblastech a místech.

Koně, kteří sloužili k obsluze tohoto dopravního prostředku, byli dva - první kůň na přídi byl ovládán jezdcem sedícím na druhém koni, který byl zase na zádi lodi. Zvířata se pohybovala převážně klusem, k přepřahání docházelo zhruba po 5-8 hodinách.

Tyto čluny sloužily jak k nákladní, tak k osobní dopravě a na kanálech měly díky své vyšší rychlosti přednost. Fungovaly dokonce i v období, kdy řeky zamrzly. Ledovou cestu totiž ještě před vyplutím spěšných bárek upravovali ledoborci se širokým příčným nosníkem. Tyto lodě byly zpravidla taženy desetispřežím.

Jak už tomu bývá zvykem, i v této pracovní roli byl kůň přemožen mechanizací. Do dnešních dnů přetrvalo torzo lodní činnosti lichokopytníků v podobě ukázek tradic a ilustrací dřívějšího života pro turisty.

Autorka: Lucie Němcová