Jak jsme se poznaly

Čtvrtek, 1. duben 2010

Bylo horké letní odpoledne a já jsem společně s mamkou vyrazila do Kladrub. Každé léto totiž jezdíme na týdenní kurzy ježdění do našeho národního hřebčína. Tento rok (rok 2009) se bohužel kurzy nekonaly. Nastoupil nový ředitel. Nevím, jestli to zavinil přímo on, ale měly se dít velké změny. Podle mě spíš k horšímu. Například se začali rozprodávat (nebo měli) barevní koně. Byla jsem na nového ředitele rozzlobená.

 

No, a navíc jsem si zatím tento "kurz" moc neužívala. Jednou jsem měla hrozně línou kobylku a podruhé jednu, se kterou jsme si vyloženě nesedly.
Ale teď zpátky k tomu odpoledne. Když jsme tam přijeli, přivítala nás Marcela, která má na starosti chod hřebčína a také jezdecký výcvik. Kromě nás tam bylo ještě několik nadšenců, kteří se po zrušení kurzů také rozhodli, zaplatit si jednotlivé hodiny. Marcela nám začala rozdělovat koně, a protože zrovna zaháněli stáda, museli jsme je pochytat. Kromě bílých kladrubaček tam byla i jedna černá (jménem Iscara). Ještě jsme je neměli úplně rozdělné a já dostala na starosti hnědou klisnu českého teplokrevníka. Naneštěstí si kobylka usmyslela, že půjde za svými kamarádkami do stáje. Držela jsem ji jen za ohlávku, takže jsem to neměla jednoduché. Marcela na mě volala, ať ji držím. Zapřela jsem se, abych ji zastavila, ale pár kroků mě táhla za sebou a pak mi vyklouzla. Ladným klusem se rozběhla do prostorné stáje a zmizela za rohem. Marcela se chvíli rozmýšlela, jestli nevezme jinou klisnu, ale nakonec pro hnědou kobylku došla. Dorozdělila koně a mně dala právě onu hnědku. Jmenovala se Epona. Znala jsem jí už z minulých kurzů, ale nikdy jsem na ní neseděla a ani blíž nepoznala. Postavili jsme se s koňmi ke hrazení a čekali, až zahnali poslední koně do stáje. Neklidně jsem klisnu držela a při každém jejím pohybu jsem napjala všechny svaly, abych zabránila případnému útěku. Epona se o to pokusila asi jednou, a možná ani to ne, ale stejně jsem jí moc nedůvěřovala. Možná také pomohlo, že jsme stály mezi dvěma klisnami a ty klidně natahovaly krky ke šťavnaté travičce za hrazením. Mamce, která stála vedle mě, se Epona moc líbila. Měla krásnou hnědou srst a černou dlouhou hřívu. Neměla žádné bílé odznaky. Mamce se líbil především její profil hlavy, podobný arabskému plnokrevníku.

 


Zůstali jsme stát na tom nádvoří a začali jsme sedlat. Z protější stáje nás okny zvědavě pozorovali hřebci a zdravili naše klisničky. Marcela mi pomohla nasedlat a za chvíli jsme stáli před stájemi pod mohutnými kaštany a nasedali. Teď už byla Epona klidná a zase na rozdíl od ostatních kobylek stála bez hnutí. Dodala jsem si sebevědomí a uklidnila se. Pak jsme vyrazili na jízdárnu. Po chvíli mi bylo jasné, že to je vlastně skvělý koník, jakého jsem snad ještě nepoznala. Byla neuvěřitelně vnímavá, neustále ke mně měla otočené alespoň jedno ucho a reagovala na sebemenší pobídku. Chvilku mi ale trvalo, než jsem si zvykla na její zvláštní krok. Možná to bylo tím, že měla poraněnou nohu a trošku kulhala kvůli zranění na noze, a možná to bylo vadou, která se nazývá kapří hřbet (jak jsem později zjistila). Nebylo na ní ale vůbec nic vidět. Kapří hřbet totiž znamená, že kůň má vystouplé obratle, a někdo tvrdí, že takový kůň není vhodný k jízdě. Ale jak říkám, na Eponě nebylo absolutně nic poznat. Po chvilce jsme se obě uvolnily a užívaly si jízdu.

 


Když hodina skončila, osprchovali jsme koně a zavřeli k ostatním do stájí. Odjížděla jsem šťastná a plná dojmů. Tehdy jsem se ani neodvážila doufat, že bych na ní ještě někdy jela. Ani mě vlastně nenapadlo, že bych mohla.

 

Přidáno: 80 bodů

autor článku: Wiktoria

Počet přečtení tohoto článku: 1118

Zpět na výpis


Dnes má svátek  Sid,

Narozeniny slaví >><




Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Vyhledávání
Uživatel není přihlášen
Nový profil koně

Zaregistruj se a poděl se o zkušenosti se svým koněm.