Jedna kapitola z mého románu Přes překážky...

Zatímco Mandy ráno vyspávala, přivstala jsem si a v rychlosti posnídala misku cornflaků s mlékem. Sotva jsem dopila sklenku pomerančové šťávy, rozběhla jsem se do stáje, protože mi bylo úplně jasné, že kromě Jaspera budu muset obstarat taky Cortegena. Oběma koním jsem hodila pořádnou náruč sena, vyměnila jsem jim vodu a do kyblíků namíchala dávku jádra s vitaminy. Jaspy ode mě navíc dostal pár jablek, vždyť nás čeká náročný den… Dalším úkolem pro mě byla kontrola výstroje. Sedlo i uzdečka však byly v nejlepším pořádku a já s radostí sledovala vyleštěnou kůži, lesknoucí se ve vycházejícím slunci. Opatrně jsem věci uložila do vozíku a vzala si čištění. Teď přijde to nejdůležitější - připravit koně na závod.

Otevřela jsem dvířka boxu, nesoucího cedulku Jasper (Java & Abstrakt) a nechala mohutného ryzáka dva kroky ustoupit. Hřbílkem jsem mu přejížděla po celém těle, jemně masírovala svaly a zároveň kontrolovala, jestli nemá nějaké zranění, otlak nebo oděrku. Vše jsem dělala naprosto automaticky, prostě asi tak, jako když něco opakujete posté, potisící… Zanedlouho valachova načervenalá srst jen zářila. Vybrala jsem mu kopyta, zkontrolovala podkovy i podkováky a pak už mi nezbývalo, než se pustit do zaplétání hřívy. Dnes se mi výjimečně dařilo, pouze jeden neposedný copánek se rozpletl, a tak jsem měla alespoň malý důvod k radosti. Pochválila jsem svého… Ne, takhle nesmím uvažovat, napomenula jsem se rychle! Jasper je obyčejný školní kůň jako každý jiný a ti “lepší“ jezdci o něm často tvrdí, že je to hloupá stará herka. Mně sice hodně přirostl k srdci, ale můj není a nikdy nebude. Zkrátka - prý toho nejsem hodna… Pchch…
Raději jsem o tom přestala přemýšlet a znovu se dala do práce. Stejnou péči jako Jaspymu jsem teď musela věnovat Cortegenovi. Sestra by se o něj sice měla postarat sama, vím, ale mně práce u koní nevadí a navíc, v tomto směru jsem vždy mnohem pečlivější než ona, takže tomu krásnému koni to nepochybně jen prospěje.
Konečně jsem obě zvířata, zakrytá dekami vyvedla na dvůr a spolu s tátou jsme je naložili do vozíku. Své věci jsem měla sbalené už od včerejška, teď už mi stačilo pouze hodit plnou sportovní tašku do kufru auta…
V mysli jsem si přehrála všechny události dnešního rána. Vždycky to tak před závody dělám - snažím se myslet na cokoli jiného - nejsem potom tak nervózní a napjatá.

Krajina za okýnkem ubíhala stále stejně rychle a monotónně, docela mě to ukolébávalo a chvílemi se mi dokonce zavíraly oči. Mandy, ta na rozdíl ode mě seděla vzpřímeně na sedadle, a jak jsem ji tak sledovala, zdálo se mi, že si cosi tiše mumlá.
„Co na mě tak zíráš?!“ obořila se na mě najednou.
„Já… Nezírám na tebe. Jen jsem se chvíli dívala tvým směrem,“ pokoušela jsem bránit, ale neznělo to moc přesvědčivě.
„Ty se bojíš, co? Já to na tobě vidím - prostě se bojíš, že prohraješ!“ popichovala mě Mandy. „Ale nedělej si žádné falešné naděje - řeknu ti to na rovinu. Ta tvoje herka patří tak do salámu a ne na parkurový šampionát. Uděláš si tam akorát pěknou ostudu. Vzdej to a odejdi se ctí… Ztrapníš tak leda sebe i mě! A navíc…“
„Tak dost!“ zasáhl táta. „Alice, ty Mandy neprovokuj a ona tě pak taky nechá být. A Mandy, od tebe už nikdy slyšet nic o koních do salámu, jasné?“
„Jasné, tati…“ odpověděly jsme mu obě zároveň.
Neodporovala jsem, když mě táta křivě obvinil, že sestru provokuju. Někdy je lepší mlčet… Prostě u nás v rodině je to jasně dané - hlavou všeho je Mandy. Z táty si dělá poskoka a tahá z něho peníze, mámu má jako služku a já jsem jí pro legraci. Nerada se s někým hádám, zvlášť když vím, že to nemá smysl a taky… Za těch patnáct let už jsem si na ustrkování a nepřejícnost tak nějak zvykla. Jsem zkrátka poslední v řadě a poslední taky zůstanu. Vždycky to budu já, kdo se bude podřizovat. Ale tak je to i u koní - některý je zkrátka v hierarchii výš, jiný je ostatními vytlačován…

Zase jsem se zamyslela… Jediný pohled z okýnka stačí, abych se zorientovala. Grimsby. Jsme téměř na místě. Ještě projet městem, za posledním domkem odbočit doleva na polní cestu a už se před námi rýsují místní stáje a závodiště. Parkoviště je stejně jako posledně nacpané k prasknutí, naštěstí táta objevil ještě jedno volné místo na samém kraji. Samozřejmě jsem první, kdo vyskakuje z auta a žene se ke koním. Otevřela jsem vozík a spustila rampu, po které zanedlouho vyvedeme koně. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, když jsem si všimla, že Mandy přišla váhavým krokem až ke mně a zeptala se, jestli nechci s něčím pomoct. Ovšem rychle jsem vystřízlivěla, protože sotva se jí ode mě dostalo záporné odpovědi, otočila se a zmizela bůhvíkde. Táta nás odešel zaregistrovat a zaplatit startovné, na mě zbyla péče o koně.

Cítím, jak se mě zmocňuje vzrušení. Je to vždy stejné - ať už se jedná o malé oddílové závody nebo o šampionát, třeba jako dnes. Obdivuji naše koně. Jsou tak dokonale klidní, užírají seno ze sítí a ten shon okolo jako by se jich vůbec netýkal. Přitom jsou to právě oni, jejichž výkony se tu hodnotí. To oni by měli být nervózní… Také bych to chtěla dokázat, zvyknout si, vypnout, nevnímat…
Zatímco takhle přemýšlím, sedlám koně skokovými anglickými sedly. Dotahuju podbřišník, nastavuju si délku třmenů a nasazuju oběma uzdečku. Dokonalé!
Teď už musím Cortegena nechat svému osudu a jít Jaspera rozhýbat na opracoviště. Však Mandy ví, kde ho má hledat a já jí nebudu věčně všechno strkat hotové až pod nos. Dovedla jsem svého koně až ke vchodu do malé jízdárny, na středu jsem přitáhla podbřišník ještě o dvě dírky a konečně se vyhoupla do sedla. Pár koleček v kroku, aby se valach uvolnil, v klusu si ho musím trochu sebrat. Krásně se mi podřizuje, vyklenul krk a elegantně se nese po obvodu jízdárny. Zkusím si osmičku, několik změn směru kvůli prostupnosti, a když cítím, že jsme dost sehraní, nechám Jaspyho přejít do cvalu. Času máme dost, proto si můžu dovolit tolik cvičení. Malé kroužky v houpavém, měkkém cvalu a jedeme na zkušební překážku. Nízký oxer jsme přeskočili jako nic, mám z toho dobrý pocit…
Do startu závodu zbývá asi deset minut, když se na jízdárnu vřítí Mandy. Přilbu rozepnutou, hlavně, že má šporny a bičík. Ani za sebou nezavře vchod a už už pobízí chudáka Cortyho do cvalu.
„Mandy!“ odvážím se na ni křiknout.
„Nech mě na pokoji, huso malá!“ dostane se mi navztekané odpovědi a pohrdavého výrazu. „A nepřekážej mi tady, slyšíš?“ Schválně se rozjede mým směrem a snaží se švihnout Jaspera bičíkem po zádi. Raději pár kroků ustoupím.
„Neubližuj Jaspymu! Mě si klidně terorizuj, ale na koně nesahej!“ Tentokrát už mě vážně naštvala. „Tohle už trochu přeháníš, nezdá se ti?“
„Nebudu poslouchat ty tvoje žvásty,“ odsekne Mandy a nakopne Cortegena, aby se otočil a rozcválal se na druhou stranu. Jak byl její hřebec ještě před nedávnem klidný, je teď zpěněný, v očích je mu vidět bělmo a je viditelně nervózní. To nemůže dobře dopadnout, varuju ji v duchu. Nech toho, Mandy, prosím… Chovej se normálně, ten kůň si to nezaslouží! Ale nahlas už po předchozí lekci nevyslovím ani hlásku.

A už je to tady. Vítězství nebo naprostý propadák… Jiná možnost není. Ať je to tak či tak, přichází začátek závodu. Jako ve snách pobídnu Jaspera, aby vešel na kolbiště a zařadil se vedle ostatních koní při představování divákům. Všichni hlasitě tleskají, někteří koně při tom hluku nervózně švihají ocasy, případně se po sobě navzájem ohání zuby. Jasper stojí jako vytesaný z kamene, nehne ani brvou. Teď se mi vrací ty hodiny práce ze země, napadá mě. Přeci jen to nebyl ztracený čas, jak se mi Mandy, máma i táta snažili namluvit.
První dvojice vyráží na trať. Jedou docela slušně, ale jako konkurence se jich bát nemusím. Usměju se pro sebe. Už mě to dokonale pohltilo… Kde je ta vyrovnaná Alice, která se nikým a ničím nenechá vyvést z rovnováhy, nemá žádné ambice a netouží nikoho porazit? Kam se ztratila ta, která vždy jako šedá myška skromně zajela svůj závod a pak už po ní nebylo ani vidu ani slechu? Ne, dnes je to jiné. Dnes mám soupeřku. Jedinou! A tou je moje vlastní sestra Mandy. Nikdy v životě jsem tolik netoužila ukázat, co ve mně je…
Z reproduktoru zazní očekávaná slova: „Na start se připraví číslo čtyřicet pět - Alice Crowleyová na koni Jasper!“
Teď nebo nikdy. Pobídka do trysku, mírné povolení otěží. Masa energie, nastřádané pode mnou se uvolňuje a vyráží. Kolmák. Oxer. Otočka na pravou ruku, triplebar. Trošku zpomaluju, aby nám vyšel krok na další překážku. Vysoký kolmák. Teď nepříjemný oxer. Mám dojem, že Jasper ťukl do horní kladiny kopytem, ale nejspíš zůstala na místě, protože diváci jsou zticha. Trojskok. A zeď. Prudká otočka na levou ruku, rychlý přeskok ve cvalu, kozí hřbet. Oddechla jsem si… Nejnáročnější pasáž máme za sebou, teď už se jen vyvarovat hloupých chyb. Kolmý skok, prodloužit krok. Vodní příkop. Otáčím se k poslední překážce. Pobízím mohutného valacha pod sebou. Běž! Dvojskok a …
„Máme tu zatím nejlepší výsledek závodu - Alice a Jasper! Prosím potlesk!“ Chválím koně. Vždyť to celé byla jeho práce. Vynikající. Široký úsměv na tváři, nenávistný pohled, vyslaný ke mně od Mandy. No, uvidíme její jízdu…
„A nyní shlédneme jízdu dvojice číslo padesát jedna - to je Mandy Crowleyová a Cortegeno II!“
Vyrazila. Jede jako o život. První tři překážky má bezchybně za sebou, ale musí hodně pobízet. Teď trochu ztratila nevydařeným obratem, ale už má koně znovu pod kontrolou a řítí se k trojskoku. Vidím nejistotu koně, ostré pobídky ostruhami i bičem. Další tři překážky beze ztráty bodu. Corty švihá ocasem. Už nemůže, vidím to na něm. Další surová upomínka, kdo je tu šéfem. Voda. Netrénovaný hřebec už nechce dál. Klopýtá… Přes dvojskok ho jezdkyně vyloženě dokopala. Bez chyby. Žádná pochvala, rána bičem.
Do očí mi hrkly slzy. Proč? Pane Bože… Mlčky obejmu Jaspera kolem krku.
Do rozeskakování postoupilo kromě nás dvou ještě dalších pět dvojic. Začalo pršet. Překážky se zvyšují. Vší silou se snažím zapamatovat si trať, ale před očima stále vidím Mandy, odměňující svého koně ranou bičem. Svět je tak strašně nespravedlivý! Jedeme jako třetí. Oči všech se upírají pouze na nás. Start!
Začátek stejný jako předtím. Jasper má stále dost sil, tahá za otěže, chce dopředu. Do háje! Kam teď? Voda nebo kolmák vlevo? Bleskově uvažuju… Vlevo! Dobře. Zlatý koníček! Vrací mi to všechno. Jedeme jako nikdy v životě. Jsme jedno tělo, jeden celek, ženoucí se šílenou rychlostí kupředu. Trojskok s proklatě malými meziskoky. Přeskok ve cvalu a… A to je náš konec! Jaspy sklouzl po mokré trávě při těžkém obratu na psí nohu a tím jsme ztratili drahocenný čas. Nevzdávat se! Seber se. Kůň bojuje. Rve se časem. Kvůli mně…
Ani nevím, jak jsme proletěli cílem. Po tvářích mi stékají slzy. Vím, že nevyhraju. Nezvládla jsem to. Přesto přese všechno jdu dát koni napít a chválím ho. Objímám jeho zpocený krk, nedokážu ovládnout emoce.

„První místo v Grimsbyjském šampionátu juniorských jezdců získává… Mandy Crowleyová a její kůň Cortegeno II! Cortegeno je hrdým příslušníkem plemene hannoverský kůň, již v minulosti dosahoval skvělých výsledků…“ Zbortil se mi svět. Cenu za druhé místo musel jít místo mě vyzvednout táta. Měla bych být šťastná - dovést takového “nanicovatého“ koně k druhému místu v šampionátu - ale to prostě nešlo, být šťastná. Čestné kolečko běží Jasper sám, sice na něm sedím, ale nedokážu ho nijak ovládat. Nevnímám. Mechanicky sesedám a chystám se odsedlávat, když vtom… Zaslechnu něco velmi zajímavého.
„Prosím pozor! Žádáme jezdkyni M. Crowleyovou, aby se i se svým koněm dostavila k malé jízdárně. Byla podána stížnost ohledně tréninkových praktik uplatňovaných na tohoto koně! Jezdkyně byla nařčena z používání nezákonných metod…“ Víc jsem slyšet nepotřebovala a rozběhla jsem se směrem k malé jízdárně.
Mandy už tam stála i s Cortym. Moje sebevědomá sestřička byla najednou ve tvářích rudá jako rak a třásly se jí ruce. Přesto byla stále odhodlaná vyhrát.
„Nechte mě na pokoji! Nic jsem neprovedla, tak co po mně chcete?“ bránila se Mandy.
„V postatě potřebujeme jenom velmi málo, slečno. Přeskočte před námi tuto překážku, prosím,“ navigoval ji jeden z pořadatelů soutěže.
A pak události nabraly rychlý spád. Mandy pobídla utahaného Cortegena naposledy kopancem do cvalu a najela na nízký oxer. Kůň, ačkoli z posledních sil, z donucení plnil pokyny jezdkyně. Chystal se ke skoku, ale náhle… Jeden z rozhodčích, stojící těsně u překážky, prudce zvedl ze země jakousi tyč. Normální parkurový kůň se ničím takovým nesmí nechat vyvést z rovnováhy, ovšem barovaný kůň…

Stalo se zkrátka to, co se stát muselo. Cortegeno, který byl při tréninku takovouto tyčí bit přes přední nohy, aby skákal výš nad překážkou a dával při skocích pozor, zareagoval stejně, jako divoký kůň, kterého napadne šelma. Prudce uskočil bokem a oběma zadními kopyty vykopl po pomyslném nebezpečí. Mandy, která s touto zradou vůbec nepočítala, skončila v pilinách na zemi.
Vyskočila a rozječela se na celé kolo: „Ty pitomý koni…!“
Ne, teď už mi nic nehrozilo. „Ty pitomá náno!“ slyšela jsem sama sebe křičet. „Myslela sis, že se na to nepřijde? Ubohý Cortegeno!“
A pak už si z těchto zvláštních závodů pamatuji pouze sebe s krásným pohárem na stupni vítězů a Jaspera s obrovskou modrou stužkou na uzdečce…

Přidáno: 100 bodů