Kování koníků

Stěhování koní. Když jsem slyšel velký klapot koní, šel jsem se podívat k silnici. Uviděl jsem nepřehledný zástup koní, jdoucích čtyři vedle sebe. Krajní kůň, tak zvaný podsední, byl přivázán k ocasu koně před ním jedoucího. Ruský voják objížděl na koni tento nepřehledný útvar a když některý kůň pěkně v řadě nešel, hned byl za to trestaný.

Litoval jsem, že jsem tyto koně nespočítal. Od té doby jsem již nikdy takové množství koní neviděl. S těmito koňmi vojákům pomáhali chlapci z jižní Moravy. Asi na každé dvacáté čtveřici jeden. Někteří jeli bez sedla. Volali na nás, abychom jim podali něco k jídlu a pití. Zastavit nemohli, neb by se jim koně neudrželi v řadách. I potřeby museli dělat s koní. Nevěděli ani, kam až takto budou cestovat. Byli z toho celí nešťastní.

Zachráněné hříbátko. Když se stěhovali němečtí osadníci, zanechali u silnice v příkopu nově narozené hříbě. Když se to dozvěděli v jednom hospodářství, zajeli pro něho s dvoukolkou a přivezli ho domů. Protože to s koňmi dobře uměli, poradili si i s tímto tvorečkem.

Naučili ho pít mléko z lahve, což se běžně dělalo, ale vždy vysadili na žlábek kozu, aby se hříbě napilo čerstvého mléka, což mu šlo velice k duhu. Z toho tvorečka vychovali pěknou běluši a měli náhradu za kobylku, kterou jim ve válce Němci vykoupili do chovu.

Splašený kůň. Když jsem byl ještě malý, viděl jsem pádícího koně přes celou vesnici. Tento kůň byl dobře krmený, ale nebyl zvyklý jezdit po silnici. Všechna pole měli za humny, kde byla jen polní cesta. Protože hospodář byl velice nemocný, poslali kočího pro pana faráře. Když vyjel z vesnice, přijíždělo proti němu velké auto. Kůň se polekal, rychle se otočil. Bričku převrátil i s kočím, potrhal postroje a úplně volný cválal domů.

Přidáno: 48 bodů.