Kůň s velkým K

U prvního prodejce byli dva koně středního vzrůstu, bělouš a vraník, mám dojem, že tahali povozy. Druhý prodejce nás uvítal ve Svinčicích, kde byl (pro nás tehdy) vysoký hnědák ČT, valach Zvonek. Úžasný, klidný, hodný... Nakonec byl zamítnut z důvodu, že sestra chtěla koně jen pro sebe, což znamenalo koupit dva. Děda už byl rozhodnutý pro "tažany", když zjistil, že v nedaleké vsi jsou dva koně, středního vzrůstu plemene Polský tarpan, na prodej.

Přijeli jsme tam, podívali se na ně, svezli se. Hned jak jsem viděla Vaška (narozeného 30.8.89 - ve stejný den i rok jako já), zamilovala jsem si ho. Každou neděli po celý rok jsme s dědou za Vaškem a Dianou jezdili, protože koupě byla z "jistých" důvodů možná až za rok. Po roce (1996) jsme je měli doma - tehdy sedmiletého nezvladatelného hřebce a čtyřletou vypočítavou, tvrdohlavou kobylku. Koně, kteří byli pro děti naprosto nevhodní, z každé výjížďky se vraceli sami, za nimi jezdci s uzdečkami na několik kousků...

Ale vyrůstali jsme spolu, sedli si na ně, vyjeli bez sedel na naučenou trasu, koně si to s námi odcválali, Vašek v čele, a vrátili se (většinou i s námi) zase domů. Postupem času jsem se obstojně naučila jezdit a zvládat Vaška na výjížďce i bez Diany. V deseti letech jsem ošklivě spadla, když Vašek dostal ránu od ohradníku, který někdo zapnul s nechápavým výrazem, proč je vypnutý. Celé léto jsem chodila o berlích, na koně jsem si sedla až v únoru se spoustou obav. Vašek mě snášel na lonži a poté v ohradě, ale strach jsem měla stále.

Jednoho dne, koncem jara, se to zlomilo... Šla jsem na obvyklou procházku, když se pásl, naskočila jsem, po chvíli jsem vjela na mírně se svažující pole, nechala Vaška cválat a brečela štěstím. Od toho dne jsme vždycky byli jako jeden. Jezdili jsme spolu na celodenní výlety až 40km, na třídenní výlet spojený s Hubertem, postupem času jsem ho naučila na neznatelné signály nohama, váhou a na pomůcky hlasem. Jezdila jsem pouze na parellce, ale uměl dělat i zlého koně - na neznatelné pobídky vyhazovat. Všude musel být první, byl neuvěřitelně obratný, ochotný, chápavý, trpělivý a hodný. Byl to hřebec s neuvěřitelnou povahou, byl hyperaktivní, vytrvalý a skočil přez 120cm.

Na žádném koni jsem výš neskočila, na jiných koních jsem se bála, jemu jsem bezmezně věřila, dal se i podlézat pod břichem, uměl prosit a uklánět se (pouze za pamlsek). Ale jednou muselo nastat to, co přišlo 21.1.2005. Nechali jsme si dvě hříbata - Džínu a Charlieho, Vašek a Diana se prodali do Truzenic za Mostem. Věřila jsem a doufala, že Charlie mi Vaška nahradí, ale není tomu tak.

Charlie je naprosto jiný, spíše podobný matce Dianě. Ole občas mi ho připomíná, ale žalostně málo. Teď si uvědomuji víc než kdy jindy, že Vašek byl jedinečný, on byl někdo, žádný takový už nikdy nebude. Charlie v září 06. Rukama mi prošla spousta dobrých i lepších koní (např. výkoností), ale žádný z nich nesahal Vaškovi charakterem ani po spěnky. Samozřejmě, každý má svého nej koně, kterého miluje a vidí jako nejúžasnějšího. Ale Vašek nebyl jen kůň, byl můj nejlepší přítel a nejlepší přátelé, ti se nedají nahradit!!!

Tímto dopisem bych chtěla poděkovat dědovi za koupi mé životní lásky, všem co mi pomáhali i těm, co mě učili jezdit, starat se a rozumět. V neposlední řadě také taťkovi, za jeho podporu, protože bez něj bych nemohla mít ani Charlieho - jediné, co mi po Vaškovi zůstalo mimo vzpomínek a jeho místě v mém srdci. Všem Vám moc děkuji!

Šárka Dittrichová, Kostomlaty p.Mil. (tento můj článek najdete také v Jezdectví 12/07).

Přidáno: 80 bodů.