Kůň snů

17.08. 2008 se nad vesničkou Cetkovice, na farmě „CH“ narodilo klisničce Taře hříbě. Jeho otec, dnes už valach, Fondval, stál tehdy ve stáji. Hříbě tedy mohlo mít život klidný, mezi dětmi, s rodiči, lidmi, zvířaty, kteří si ho oblíbí. Jenže to ještě nemohl Tristan vědět, co dostal do vínku.

Vyrůstal jako normální hříbě, sice byl na ČT trochu menšího vzrůstu, trochu hubenější, nižší, ale co? To se někdy stává. Vyrůstal se svými třemi kamarády ve výběhu do osudné zimy, kdy měl první úraz, jizvu na levé přední noze nosil do konce života.

Malý hřebeček ale svůj úraz překonal, zabojoval a za pár týdnů mohl znovu ke kamarádům. Musel být šťastný, i když neměl stálého parťáka, člověka. Sice se o něj dvě holčiny zajímaly, ale jen tehdy, když měly čas, náladu, trpělivost. Tehdy jsem ho už znala, věděla jsem, kdo je, co dělá, co umí nebo spíš neumí, líbil se mi. Kvůli němu jsem změnila jezdeckou stáj a přidala se k farmě „CH“ se svojí kamarádkou, která se začala starat o hříbě stejného věku jako Tristan.

Začala jsem se o Tristyho starat, pečovat o něj, čistit, kydat, vychovat, skoro nic neuměl. Později, jako kdyby úplně přirozeně, přišla nabídka na zaježdění. Přijala jsem s nadšením! Celé prázdniny v jeho sedle, ne, sedlo jsem nechtěla, na jeho hřbetu! Nic lepšího jsem si nedokázala představit!

První jízda na něm přišla před prázdninami, 16. května. Byl malý, hubený na to, že mu táhlo na tři, sedlo jsme sice měli, odlehčené, ale podbřišník nebyl, tehdy jsem jen vzala uzdečku, nauzdila jsem ho, kamarádky mě na něj vyhodili a my šli. Tehdy jsem si říkala, že nadcházející prázdniny budou nejlepší v mém životě. Hned v druhé jízda jsem si uvědomila, na kom sedím, pozdě. Hřebeček uviděl cyklistu, sedlo pořád nebylo a já po pár vyhození kopýtky a postavení na zadní, byla dole. Trochu vyklepaná jsem sedla znova a pokračovala. Nemohla jsem tušit, že díky jednomu pádu budu tři týdny neschopná jezdit, diagnosa zlomený prst, sádra, tři týdny v klidu.

I přes zlomeninu jsem zvládla jednu krokovku s vodičem, po sundání sádry další. Potom přišly první klusovky, cvalovky, jízdárna, začala jsem jezdit na louky, brát mu kopyta, protože neuměl vůbec nic. Mezitím mu začala otékat brada. Veterináři mu dávali injekce, navrhovali klid, pohyb, výběh, box, vysazování jídla, přidávání vitamínů. Nic nezabíralo. Koník hubnul, otékal a jediné, po čem byl v pořádku, byla vyjížďka. Jen po vyjížďce, když jsme přijeli, byl v pořádku a mohli jsme vyjíždět s nateklou pusinou.

Musela jsem odjíždět domů. Odjížděla jsem vždy od koně, který byl ještě celkem zdráv, přijížděla ke koni, který vypadal každou chvíli na udušení. Nikdo nevěděl, co s ním. Jen já věděla, že je to Kůň SNŮ, že ten hnědáček s přerušovanou lysinkou může být kůň, který je souzen mě. Jen o NĚM jsem snila, že si ho koupím, že si ho dám do pronájmu, že ho budu denně čistit, jezdit, později připravovat na nějaké závody, že budeme chodit na procházky. Že budeme spolu. Osud to chtěl jinak.

Odjížděla jsem na pět dní domů, nedalo se nic dělat. Koník stál ve výběhu, když jsem odjížděla, nechtěl moc žrát, ale ještě něco trochu zkousl, když jsem přijela, měl teplotu, oteklý až za ušima, odmítal sežrat mrkev! Veterináři navrhli veterinární kliniku Brno. Přijali jsme. Jela jsem s ním v přepravníku, kousek. Uklidňovala ho, jak mu bude dobře, jak ho vyléčí, jak znovu pojedeme na louky, které měl tak rád. Pamatuji na jeho poslední vyjížďku se mnou na hřbetě, na bezudidlovce, bez sedla, krokovka, takový jsem měla nejraději.

Udělali mu plno vyšetření, u některých jsem i byla. Choval se tak normálně, někdy apaticky, ale pořád tak nějak „zdravě“ v mých očích. Všichni to viděli, jen já ne. 8.8. měl přijet na farmu, domů. Jenže nepřijel. O den později jsem se dozvěděla, že má rakovinu, že umírá. Musela jsem za ním. Vypadal tak zdravě! Doufala jsem, doufala jsem, jenže zbytečně. O den později, k ránu, jsem se dozvěděla zprávu, kterou všichni kromě mě čekali.

I když jsem ho znala jen z okamžiků a potom jsem měla čest ho dva měsíce zaježďovat, navždy to bude kůň mých snů. Hříbě mých snů. Ani nevím, jestli někdy dokážu přijít do stáji, chybí mi, ale to ani nemusím říkat. Stačí se kouknout na jeho stájovku a hned cítím, jak hodně mi chybí, a hlavně, bude na památku koně Tristan, který si vytrpěl do života dostat takovou nemoc, pro bojovníka, který tam dlouho čekal, až ho někdo bude brát vážně, pro hřebečka, který vyhrál první místo v mém srdci. Pro Tristana, který umřel týden před svými třetími narozeninami. Navždy v mém srdci, lásko.. ♥

Přidáno: 80 bodů.