Láska na první pohled

Proč jen mi adoptivní rodiče nechtěli platit výuku? Bylo mi tehdy devět let, když jsem je o to požádala. Oni však řekli, že je to příliš nákladné a ať si to platím sama. Moji praví rodiče zemřeli, když mi byly dva roky, při autonehodě. Vždycky jsem toužila je poznat. Tady ve stáji se mi věčně posmívali a říkali mi "sirotku" nebo "adoptovaná holka". Zkrátka a dobře mě brali jako něco podřadného. Jenom starý trenér a majitel stájí Bernard byl ke mně laskavý. Dnes mi je už šestnáct a koně jsou to jediné, co mi dává radost.

Kája se důležitě rozhlížel "Karmu pojede Petra, Fridricha Simon, Paolu Jana, Scarlet Zuzana a Stolze…." Rozhlížel se "Stolze pojede Veronika," ukázal na mě. Super. Měla jsem chuť zavýsknout. Ale radši jsem držela klapačku, aby si to nerozmyslel. Na koně jsem se dostávala málokdy, ale vždycky to stálo za to. Stolz byl klidný hnědý valach. Už dávno nezávodil. Byl ovšem co se týče ovladatelnosti jednička. Nasedlala jsem ho a vyvedla na jízdárnu. Už jsem se nemohla dočkat. Kája na mě čekal. "Tak na co čekáš. Nasedej a rozpohybuj ho. Chci vidět pořádnou práci." Jeho pohled však nesměřoval ke mně, ale k Zuzaně, která vedla hnědku Scarlet od stáji. Nejdřív jsem si myslela že křičí na ni, ale potom jsem pochopila že myslí mě.

Nasedla jsem a pobídla Stolze do kroku. Valach poslušně vykročil. Za chvíli přišli i ostatní a hodina mohla začít. Nejdřív jsme klusali po obvodu, aby se koně zahřáli. Kája mě pořád napomínal, že něco dělám špatně, i když to většinou nebyla pravda. Zuzanu však nenapomenul ani jednou. Asi to bylo tím, že je do ní zamilovaný. Věčně jí podlézá a snaží se, aby naší Zuzance nic nechybělo. Byla to taková koketní blondýna. Podle Bernarda jezdila mnohem hůř než já. Trénoval ji ale pouze Kája a ten si k ní nic nedovolil. Zuzana mě nesnášela a ostatní se k ní přidali, protože jí nedokázali odporovat. Já zase nesnášela ji.

Když skončila hodina, byla jsem rozjařená, protože na mě už Kája nemohl najít moc chyb. A to mě sledoval ostřížím zrakem, aby mu neunikla ani ta nejmenší chybička. Možná to bylo tím, že mě pořád tak buzeroval. Vedla jsem Stolze přes dvůr, když přivezli nového koně. Moc mě to nezajímalo a tak jsem zavedla Stolze do stájí. Rychle jsem se o něj postarala.

Náhle jsem zaslechla poplašené řehtání. Vyběhla jsem na dvůr a viděla jsem jak vykládají nádherného uhlově černého hřebce. Vzpínal se. Franta, jeden z ošetřovatelů, prudce trhl vodítkem. Nejspíš si myslel, že se kůň něčeho polekal. Já jsem však v tom vzpínání a řehtání viděla strach a snaho utéct před Frantovým tvrdým zacházením. I když z něj šel strach, hleděla jsem na toho hřebce jako očarovaná. Byl nádherný. Měl dlouhou hřívu a ocas a nenašel by se na něm jediný bílý chloupek. Štíhle nohy tančili po kamenném povrchu dvora. "Krásný, co?" ozval se za mnou jízlivý hlas. Otočila jsem se. Byla to Zuzana. Na tváři měla obvyklý úšklebek. "Jmenuje se Černý Ďábel a je to můj nový kůň" "Cože! Ty že budeš na něm jezdit?" Nedokázala jsem si představit, že by ta příšerná holka mohla zvládnout takového koně. "No jasně. Snad sis nemyslela, že mi ho rodiče koupili jen na dívání. Po tom příšerném koni Efrahimovi potřebuji něco pořádného." Efrahim byl její předchozí kůň. Byl milý přátelský a nenáročný. Pod Zuzanou v sedle se však proměnil v neposlušnou bestii. Vyhazoval, vzpínal se, ale bylo mu to k ničemu. Jednoho dne pod jejím vedením špatně skočil a natáhl si šlachu. Okamžitě musel pryč a Zuzance slíbili nového koně. Rozzuřila jsem se, když jsem si vzpomněla na toho klidného hnědáka. V Zuzanině nepřítomnosti jsem ho občas projela. Pracoval jako hodinky. Odešla jsem ze stáje. Štvalo mě, že ta protivná holka ohrožuje dalšího koně a nemohla jsem to tam vydržet.

Druhý den jsem vstala z postele už v půl páté. Byla Sobota a já jsem jako vždycky měla službu u koní. Nikomu se nechtělo pracovat u koní o víkendu, kromě mě, starého Bernarda a Káji. V pět jsem stála v pozoru na dvoře a čekala na rozdávání úkolů. "Dobré ráno Bernarde. Co mám dělat?" pozdravila jsem trenéra. "Dobrý. Kájín volal, že se zdrží, tak zatím vykydej boxy soukromákům. Nezapomeň je nakrmit.!" "Rozkaz pane." Zasalutovala jsem na pozdrav. Často jsme s Bernardem žertovali. Takhle jsem mu dávala najevo, že se mi do práce zrovna moc nechce.

Roznášela jsem krmení. V posledním boxu stál Černý Ďábel. Opatrně jsem vešla do boxu. Krásný hřebec na mě zvídavě pohlédl. Pomalu jsem se k němu přibližovala a snažila se nadat najevo strach. Věděla jsem, že když budu klidná, snad nic mi neudělá. Kůň polekaně frknul a neklidně přešlápnul. Zhluboka jsem se nadechla. No tak klid holka! řekla jsem si v duchu. Začala jsem mu broukat uklidňující slovíčka. "Hou, hou. Uklidni se. nic ti neudělám..." Přibližovala jsem se ke žlabu a pomalu jsem tam položila kýbl s krmením. Rychle jsem vyšla z boxu. Oddychla jsem si.

Čekala na mě další práce. Musela jsem vykydat všechny boxy soukromáků. Ve stájích bylo celkem patnáct koní. Z toho šest soukromých. Ti byli v oddělené stáji.
Vykydat pět boxů mi trvalo skoro hodinu. Dřív by mi to trvalo mnohem déle, ale měla jsem praxi. Poslední box byl Černého Ďábla. Přišla jsem k dvířkům. Hřebec pomalu přišel ke mně. " Ahojky Ďáble. jak se máš?"
Už jsem se tolik nebála. Když na mě nezaútočil při krmení, tak asi nebude tak zlý, jak se mi včera jevil.
Pomalu jsem k němu natáhla ruku. Ďábel ji zvědavě očichal. Lehce jsem mu přejela prsty po nozdrách. Ucukl. Po chvíli se vrátil. Tentokrát se nechal pohladit celou dlaní. Páni, pomyslela jsem si, vždyť on se vůbec neplaší. Po včerejším vystoupení jsem si myslela, že to bude hodně divoký kůň. Mýlila jsem se. Jen prostě nemá rád tvrdé zacházení. Vešla jsem do boxu. Ďábel mi položil hlavu na rameno a slastně zafrkal. " No jo kamaráde. Taky se mi líbíš. Vsadím se, že Zuzanu taky nemáš rád. Víš co? Zkusím nějak vymyslet, jak tě od ní dostat."

" Ty teda válíš," řekl Kája. Byla jsem u ďábla v boxu a hřebelcovala jsem mu srst. Hřebec se ani nehnul, ale jakmile Kája promluvil, přiložil uši k hlavě. " Ššš...klid," broukla jsem Ďáblovi. Pak jsem se otočila na Káju. "Lekáš ho!" Okamžitě reagoval. "Jo, a ty ho nelekáš? No jo, dyť já zapomněl, ty si ta slavná zaříkávačka koní. Jen sem ti chtěl říct, že tenhle divoch k sobě jen tak někoho nepustí."
"To má být kompliment?" Neodpověděl. Jen mě chvíli mlčky sledoval, a pak odešel pryč. Pár rychlými tahy jsem uhladila Ďáblovu srst. Podívala jsem se na hodinky. Páni! Už je skoro dvanáct! Musím rychle domů na oběd. Sklidila jsem čištění a utíkala domů.

Přišla jsem o pět minut pozdě. Macecha Hermína už na mě čekala. "Jdeš zase pozdě Veroniko!"
"Já vím, omlouvám se."
"Tak ty víš, jo? Já zase vím, že jsme ti ty koně neměli povolovat. Věčně chodíš pozdě. Měli jsme ti je zatrhnout a konec."
"Omluvila jsem se. Už se to nestane."
Z jídelny se ozval otčím: "No tak Hermíno, omluvila se ti. Vždyť pět minut není žádné neomluvitelné zpoždění. Uklidni se a pojď jíst."
Otčím se jmenoval Honza. Byl skoro tak nesnesitelný jako Hermína. Asi se mě zastal jen proto, že už chtěl začít jíst.
Než jsem znovu odešla ke koním, musela jsem si vyslechnout hotovou záplavu výčitek. O tom, jak moc času trávím u koní, že bych se měla věnovat něčemu jinému užitečnějšímu, například hudbě nebo tanci. Hermína byla prostě nesnesitelná.

Ve stájích už na mě čekal Bernard. "No kde jsi? Už jsem si myslel, že nedorazíš."
"Promiň Bernarde. Zdrželi mě rodiče. Mrzí mě to."
"To nevadí. Zuzana zkouší jezdit na Ďáblovi. Běž se podívat."
"Jdu tam." Srdce mi napětím bušilo. Už teď jsem slyšela hřebcovo zoufalé ržání. Doběhla jsem k jízdárně. Ztuhla jsem.

Ďábel tančil na svých štíhlých nohách. V očích měl zoufalý výraz. Zuzana měla ve tváři zlost. Prudce trhala za otěže a zarývala hřebci ostruhami do slabin. Taková krutost! Ta holka vůbec neumí jezdit. Jen sedět! Ďábel vyhazoval, vzpínal se, ale Zuzana seděla pevně. Trvalo to snad celou věčnost. Konečně sesedla. Vztekle mrskla otěžemi o zem a beze slova odkráčela pryč. Pomalu jsem šla k Ďáblovi. Hřebec se vyděšeně třásl. Podařilo se mi vzít ze země otěže. Potichu jsem mu broukala uklidňující slovíčka a jemně ho hladila po šíji. Při zvuku známého hlasu a pod mými dotyky se pomalu uklidňoval. Když jsem si byla jistá, že je jakžtakž klidný, odvedla jsem ho do stáje. Odsedlala jsem ho, oduzdila, a při tom jsem zjistila, že jeho srst je úplně mokrá potem. Osprchovala jsem ho a vytřela do sucha. pak jsem ho zavedla do boxu a s lítostí jsem se s ním rozloučila. Dneska už jsem nemohla znovu přijít pozdě.

Den co den jsem sledovala, jak se Ďábel se Zuzanou trápí. Pokaždé když trénovali ve mně sílil pocit, že to nedopadne dobře. Ďábel byl čím dál tím víc agresivnější. Snažil se Zuzany zbavit jak to jen jde. Pak přišla ta Neděle.

Bylo to už čtrnáct dní, co si Zuzana pořídila Ďábla. Dnes měli skákat překážky. Jela jsem zrovna na Scarlet drezuru, takže jsem všechno viděla. Jakmile Zuzana nasedla, hřebec se začal vzpínat. Zuzana to vyseděla a pobídla koně do kroku. Hřebec nacválal. Trhla otěžemi. Zpomalil. Zuzana ho navedla na první skok. Všimla jsem si, že Ďábel má podivně nepravidelný krok. Odrazil se příliš pozdě. Shodil břevno. Zuzana ho švihla bičíkem. Hřebec vyhodil. Další švihnutí a ostruhy ho upozornily, že to není na místě. Ze slabin mu začala téct krev. Nacválali na další překážku. Vysloveně jsem tušila co se stane. Ďábel byl příliš vyděšený na to, než aby skákal. Těsně před překážkou se vzepjal. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Zuzaně vyklouzly otěže. Padala! Slyšela jsem její výkřik. Tvrdě dopadla na záda. Ďábel vyrazil. Pobídla jsem Scarlet do cvalu a chytila vyděšeného hřebce.
Všichni ostatní se seběhli kolem bezvládné Zuzany. "Zavolejte sanitku," křičel někdo. Já se o Zuzanu nestarala. Broukala jsem Ďáblovi uklidňující slovíčka a odváděla ho do stájí. Během pěti minut jsem slyšela sanitku. Nevnímala jsem ji. Veškerou pozornost jsem věnovala jen vyděšenému hřebci.

Po půl hodině jsem uslyšela křik. Práskly dveře. Potom přišel Bernard. " Uklidňuješ ho?" zeptal se. Přikývla jsem. Nechtělo se mi mluvit. " Před chvílí tu byl Zuzanin otec. Předvedl nám tu pěknou scénku. Řval na mě, že jsem mizernej trenér a že už sem jeho Zuzanka nikdy nevkročí. Taky říkal, že Ďábla hned prodá. Měla bys to vědět." Při těch slovech se mi málem zastavilo srdce. " Ne. To snad ne!" Vykřikla jsem. "Přece mi nemůžou prodat koně, kterého miluju. To přece nejde!" Mrskla jsem utěrkou do kouta boxu a vyběhla pryč. Z očí mi vytryskly slzy. Slyšela jsem, že za mnou něco Bernard volá, ale neohlédla jsem se. Běžela jsem domů.

Nevšímala jsem si Hermíny, která zase stála v předsíni, protože jsem šla pozdě. Běžela jsem do svého pokoje. Do úkrytu. Brečela jsem snad celou noc. Ve škole jsem nikoho nevnímala. Musela jsem myslet jen na nešťastného Ďábla.
Uplynul skoro týden. Byla Sobota. Do stájí jsem nešla. Jen jsem seděla v pokoji a brečela. Navečer za mnou přišla Hermína. "Volal ten tvůj Bernard. Máš se za ním stavit." A práskla dveřmi. Nechtělo se mi. Ale přece jsem to bez koní nemohla vydržet. Milovala jsem je.

Druhý den jsem šla znovu do stájí. bylo ještě brzo ráno. Vykradla jsem se tajně z domu, když ještě rodiče spali. zaťukala jsem Bernardovi na dveře.
"Á, Veronika. Konečně jsi se taky ukázala. Myslel jsem si, že jsi nemocná," řekl. "Pojď dál." Vešla jsem. "Chceš čaj?" Přikývla jsem. Když mi donesl čaj, začal mi vyprávět různé příběhy o koních. Byly veselé. Dokonce jsem se i zasmála. Potom ale zvážněl. "Víš Veroniko. To není ten pravý důvod, proč jsem tě chtěl vidět. Mám pro tebe překvapení. A ještě ti chci něco říct. Pojď se mnou." Poslušně jsem ho následovala. Vedl mě do soukromých stájí. Došli jsme k Ďáblovu boxu. Stál v něm veliký vraník. Poznala jsem ho. "Ďáblíčku!"
Radostně zaržál, když mě uviděl. "Tak tě přece neprodali." "Ale prodali," řekl Bernard. "Podívej se na cedulku se jménem."

Podívala jsem se. Bylo tam moje jméno. Než jsem stačila překvapeně vykřiknout, ozval se Bernard: "Koupil jsem ho a přepsal na tebe. Myslím, že k sobě patříte." "Proč jste mi ho koupil? Musel přece být dost drahý!" "Víš je tu něco, co ti chci už dlouhou dobu říct, ale zatím jsem k tomu neměl odvahu. Jsem tvůj dědeček Veroniko. Ne, nech mě domluvit. Nikdo o mně nevěděl, protože jsem býval opilec. Teď se za to stydím. Když tvoji rodiče zemřeli, sociálka mi tě nechtěla svěřit a dala tě do programu adoptivní péče. Pít jsem přestal. Koupil jsem si malou farmu a začal chovat koně. Brzy jsem zjistil, že tě adoptovali jedni lidé ve městě. Když jsi sem začala chodit, měl jsem velkou radost. Viděl jsem tě vyrůstat a to mi stačilo. Celé ty roky jsem se odhodlával ti to říct. A teď mám nápad. Co kdybych zkusil znovu požádat o adopci? Co říkáš? Mám?" "Jestli máš? Ty musíš! Já chci od těch protivných adoptivních rodičů pryč?" Byla jsem na vrcholu blaha. Vždyť se možná konečně dostanu od těch protivných adoptivních rodičů. Jupí!

A Tak se stalo, že jsem další léta strávila u Bernarda na statku. Jezdím na Ďáblovi a vyhráli jsme i nějaké ty závody. Je mi třicet. Pracuji jako učitelka na základní škole. Mám svého manžela Adama, kterého miluji, a dva kluky Bernarda a Toma. Jsem šťastná jako nikdy a za to vděčím jen a jen svému dědečkovi Bernardovi.

Přidáno: 120 bodů