Moje klikatá cesta ke koním

Moje setkání s koňmi bylo kde jinde než na pouti. Tam jsem musela projet všechny poníky i velblouda:-) Strašně jsem toužila jezdit na koni. Jenže rodiče byly proti. Hlavně taťka který pro to neměl pochopení. Prý jsou kurzy moc drahé. Já jsem člověk který potřebuje zvířata k životu. Je mi jedno jestli je to křeček,kočka,pes nebo kůň. Proto,když sestřenka dostala psa, podařilo jse mě přemluvit mamku. Ve 13 letech jsem dostala prvního psa. Ale to jsem trochu odbočila. Při vycházkách s Maxem jsem zjistila že u nás na vesnici je jeden člověk který má koně jen velmi malý kousek od nás. Proto jsem začala rodiče přemlouvat ať se mnou jdou se zeptat. Stále se na něco vymlouvali že teď nemohou atd.. Aby jsem je přestala otravovat, zajistili mi předplatné časopisu Koně a hříbata. Po nějakém čase došlo ke zlomu a rodiče svolili.

Šli jsme se konečně zeptat. Byly letní prázdniny a tak to vypadalo že to vyjde. Majitel souhlasil a řekl že na druhy den máme přijít. Celá rodina se vypravila se mnou. Hned napoprvé jsem si vyzkoušela čištění. Nikdy předtím jsem to nedělala ale šlo to dobře. V té době jsem byla šťastná jako blecha. Neustále jsem jen kydala a čistila koně. Myslela jsem že se taky posadím na koně jak bylo předem domluveno. Jenže jsem makala a makala a nic. Asi po dvou měsících mě konečně vzali na lonž. Jezdila jsem na krásném hřebci Fríského koně jménen Karst. Měl i titul Ster. Po čase jsem se naučila jezdit krokem. Jenže to byla ta chyba. Vždycky když se šlo jezdit tak jsem jim vždy zahřála koně a bylo po ježdění. Přestali mě učit klus a jen mě využívali. Řekla jsem dost. Zabýralo mě to spoustu času,omezovalo školu a hlavně mého psa. Bez rozloučení, se slzami v očích a bez podání vysvětlení(protože by se mi jen vysmáli do obličeje)jsem odešla na vždy.

 Už se tam nikdy nevrátím! S toho člověka se vyklubal jen obyčejný, hnusný překupník co jen bije koně lopatami a všemožným co mu přijde pod ruku. Pak přišla asi půlroční pauza během které mi koně moc chyběli. Díky mamce jsem se dozvěděla o jedné čupr ženské která ma koně taky u nás ve vesnici. Jmenuje se Jana Vašulková(jančí). Domluvili jsme si jízdu na odpoledne. Přivedla mě ke kobylce jménem Štefi Old. Nasedlali jsme a vyjeli. Myslela jsem že pojedeme jen krokem ale to nebyla pravda. Jana na Kingovi(druhý kůň ve stáji) se rozcválala. Kupodivu jsem nespadla. Držela jsem se jako klíště:-) Líbilo se mi to a tak jsme tam se sestrou začali pravidelně chodit. Naučila jsem se jezdit ve všech chodech,s Janou jsme se stali nejlepší kamarádky i přes věkový rozdíl(mě je 15)a ona je už dospělá. Získala jsem sposty zkušeností ohledně koní a taky jsem se naučila dojit kozu:-D

A jak je to teď? Kobylka je teď naše. Mám ji velmi ráda. Občas má své roupy ale jinak je to zlatý koník. Jezdím s ní rekreačně western,občas se někdo dojde svést ale jinak si užívá již spokojené stáří. Však jí je už 16 let. Nedám na ni dopustit. Štefinko máme tě moc rády. A Jančí tobě strašně moc děkuji za to všechno co jsi mě naučila a dala. Budeš navždy moje nej kamarádka.

Přidáno: 100 bodů