Naše prvorozené

Tu noc před tím jsme ji zaobstarali, a starala se o ní celá naše početná rodina. I můj bratr, který se kolem koní ani ve snu nepohyboval. To ráno jsem přišla do stáje jako první. S pocitem, že toto ráno to určitě zase NEBUDE. Při zachramostění řetězu od stáje, se z boxu uvnitř neozval ani hlásek koňského zařechtání.

Byla jsem myšlenkami ponořená hluboko uvnitř a tak jsem bez nejmenších pochybností nezaznamenala, že kůň mě nevítá. A to nikdy nezapomíná! Při zašustění sena se ani ta velká hlava naší klisničky neobjevila ve dveřích a nenatahovala svůj dlouhý krk do koše a natřásala se, ať vezmu ještě víc toho labužnického, prvotřídnického sena.

Jak říkám. Myšlenky měly za své a já byla někde hluboko v nich. Nabrala jsem plnou náruč sena, odryglovala dveře. Přechod ze světla do tmy mi přichystal ještě větší sevření srdce. Zaryglovala jsem dveře za sebou, tentokrát zevnitř boxu. Ze senem jsem se otočila. Seno pustila k nohám a zasténala: "Božínku." Leželi tam oba a dřímali.

Julča si mě ani nevšimla. Seno jsem nechala ležet v místech, kde dopadlo, pomalým pohybem jsem se otočila, odryglovala a potichounku zastrčila. Jen jsem se ladnými pohyby dostala do stáje, povyskočila jsem. A rozběhla se útrapem domů. Div mi to na tom blátě neuklouzlo.

Doběhla jsem domů, kde všichni ještě spali. Stála jsem pod schody a koukala vzhůru. Jít je zbudit? Měla bych, něco mi říkalo. To nadšení mě zase polapilo a utíkala jsem do ložnice.

Rozrazila dveře a bez nádechu zakřičela: "Je tám!" Rodiče se mě nejspíš lekli. Posedali si na postel a koukali na mě. Mávla jsem rukou a utíkala vzbudit sestru a mého bratra. Ti se hned oblékli a utíkali za mnou. Rodičům to za chvíli došlo. Rychle se oblékli a doběhli za námi.

Otevřeli jsme dveře a klisnička stála s tím malým prckem, který měl nohy dlouhé k poměru na to svoje malé tělíčko a velkou hlavu. Klisnička nás přivítala pohozením a pokýváním hlavy a povolila příhod do boxu. To malé hříbátko stálo pod ní, pilo a mlaskalo, jaká to byla pochoutka. Opravdu nádherný pohled na ty dva!

Máma brečela štěstím, tatínek ji objímal kolem ramen a spokojeně se při tom usmíval. Nádhera, přikývl bratr a já div nezačala tancovat. Tak jsme tam snad stáli půl dne a koukali na ně. Jak šel čas, hříbátko rostlo, učilo se a dnes na něj jezdíme. Je to naše naděje. Vlastně naše Naděje, neboť ona si získala tak úžasné jméno.

Přidáno: 66 bodů.