Poslední výjížďka

Je ráno, ošetřovatel nás zrovna pustil na pastviny. Celou noc pršelo, ale teď jen trošku krápe. Pomalu vyjdu na louku a koukám, jestli jde za mnou i mé stádečko - několik hřebců a pár valachů, celkem je nás 10. Klisny a starší valaši šli na jiné pastviny, my hřebci se přeci jen občas rádi perem. Přestává pršet a začíná vykukovat sluníčko - jaká krása. Naklušu a užívám si ranního vzduchu. Nacválám a užívám si vůně trávy. Přede mnou je kopec. Přejdu do divokého trysku. Radostí si párkrát vyhodím. Dobíhám na kopec a zastavuji.

Zhluboka nadechuji čerstvý a voňavý vzduch. Zavírám oči. Vítr mi pročechrá hřívu a ohon, něžně si s nimi pohrává a nechává je vlát kolem mého krku, jako vlajku. Zařehtám na své stádečko a odrážím se předními. Pohopkávám na místě a pak se tryskem ženu z kopce. Miluji tenhle život. Ranní pastvy, odpolední tréninky či výjížďky, závody, připouštění klisen, oves a granule. Jak říkám, miluji život a hodlám tu být hodně dlouho.

V poledne jdeme domů. Stejně začal být pěkný liják, který trvá už dvě hodiny. Střídá se vydatný déšť s jemným, ale prší stále. Když přijde Karin, už jen krápe. Vyčistí mě, nasedlá, nauzdí a jdeme do kryté jízdárny. Po dotáhnutí kroužíme v kroku. Přijde lehký klus, kavalety. Nacváláme. Má černá srst se lehce leskne potem. Od huby mi sem tam odkápne pěna. Jdu pěkně na otěži, krásně sebraný a přilnutý. Dnes nám to opravdu jde. Pomocníci připravili nějaké překážky. Samozřejmě, že je to pro mě legrace. Vždyť nejsou vůbec vysoké. I Karin to ví. Na závodech skáčeme běžně 150cm. Párkrát jsem byl na náročnějších soutěžích, ale ne s Karin, jel na mě jeden z nejlepších jezdců stáje, pod kterého mě jednou zařadí a Karin mě už bude jezdit o dost méně. Venku svítí sluníčko a Karin se rozhodne, že ještě pojedeme ven.

Přijíždíme k lesu. Máme tu stezku, kde máme přírodní překážky. Na konci stezky je louka, část je z kopce a část na rovině. Z kopce a do kopce většinou skáčou koně, kteří se trénují na cross country. Karin mě nacválá. Klouže mi to a tak zpomaluji, ale Karin mě pobízí dál:,,Běž Kobalte, tohle snad zvládneš, jsi profík!" Karin se do toho nějak zakousla. Ztrácí snad rozum? Dojíždíme na konec lesíka, ale ona mě zběsile pobízí dál. Nejsem sebevrah, nezrychlím. To Karin evidentně naštve. Práskla mě bičíkem. Rozeženu se tryskem z kopce dolů a snažím se splnit její požadavky.

Letím tryskem a Karin mě zatáčí na překážku. Pěna mi lítá od huby a černá srst se mi leskne potem, pod sedlem se mi tvoří bílá pěna. Mám okované pouze předky. Zadní nohy mi podjíždějí, ale běžím dál. "Jdi Kobalte!" Zešílela? Řítím se na překážku. Je vysoká, je z kopce, je mokro, nemám okované zadky. ,,Jdi!" Jsem u překážky, není cesta zpět. Z trysku se špatně odráží. Kór z kopce. Ale odrážím se. Letím. Doskakuji. Ujedou mi přední nohy, následně i zadní. Vše se rychle semele. Podjel mi zadek a převálcoval jsem si přední nohy. Nic nevidím. Bahno. Cítím ho všude. V nozdrách, na hlavě, nohách, těle. Studí mě. Cítím šílenou bolest. Zavírám oči.

Ležím na zemi v mokrém a studeném bahně, sedlo mě tlačí, cítím snahu své jezdkyně vyprostit svou nohu z pod mého těla. Cítím velkou bolest, chci vstát, nejde to. Nové a nové pokusy mě bolí stále víc, jezdkyně se už vyprostila. Ta bolest mě dohání k šílenství. Zavírám oči.

Probírám se, nějací chlápci se mě snaží zvednout. Zase ta šílená bolest. Jde ke mě jakýsi pán, jezdkyně brečí, můj majitel nadává, pán ke mě pokládá cosi s jehlou na konci. Něco mě píchlo. Bolest pomalu odchází. Zavírám oči.

Přidáno: 80 bodů.