Proč všechno končí západem slunce?!

Nový život, nové chvíle, nový přátelé a moje maminka. Všechno mi to dávalo naše stádečko. Měl jsem tu své kamarády, které jsem vždycky porážel v běhu kolem ohradníku.

Maminka měla tak ladný krok a rychlí běh že mě odchytla před hrozícím nebezpečím. Maminka byla jen jedna, výmečná, jedinečná. Nikdy bych chvíle s ní nevyměnil. Byl jsem už roční hřebeček a ona čekala brášku nebo sestřičku. Maminka musela být opatrná, proto jsem ji až z posledního ohradníku nosil tu nejsladčí travičku.

Maminka a já jsme po západu slunce čekali na hodné pracovníky až nás odvedou postupně domů.Došla taková hodná, simpatická dívčina a vzala si mě na ohlávku, šel jsem první a maminka semnou. Šla daleko za mnou a já zatím šeptajíc té dívčině vyprávěl o mé mamince. Jak je úžasná, jedinečná a ta nejlepší. Zavedli mě do boxu vedle moji maminky a zavřeli za mnou.

Měl jsem výhled na tu krásnou krajinu, tu naši krajinu, která patřila jen mě a mé mamince a nikdo nám ji nemohl vzít. Rád jsem pozoroval západ slunce. I tentokrát jsem ho pozoroval a zároveň vyhlížel maminku.

Maminka nepřišla. Dlouho jsem na ni čekal a nepřišla. Noc byla tmavá a černá a já se sám bál. Byl jsem tak opušněný. Ostatní maminky se na mě smutně dívali a některé se na mě dívat ani nemohli.

Byl jsem utrápený, celou noc jsem nespal a celý den jsem prosténal. I tráva na louce mi nechutnala. Nežraj jsem a nepil... procházel jsem stádo a hledal ji.

Ta co mi změnila celý život, naučila mě se na něj dívat jinak. Nebyla ona by mě nikdy neopustila, nikdy. Byla moje, jen moje a já si myslel že mi ji nikdo nikdy nevezme.

Byla vždycky samozřejmost že tu semnou byla a teď je prostě pryč. Trvalo celé měsíce co jsem sténal a hledal. Usrsl si vody a vzal do huby jen pár léstků pampelišky. Majitelé nevěděli co semnou. Neměl jsem nic. Jen vedle sebe prázdný usínající box.

Krajina taky stratila svou barvu. Západ slunce nebyl tak krásný oranžovo žlutý ale rudě červený a to vše mi ji připomínalo. Druhý den ke mě do prázdného boxu přořadili koně. Samý sval a hlavu držící pořád nahoře.

Věděl jsem že se nikdy nevrátí, ale v duši jsem doufal. Jednou nás vyvedli na pastvu dost pozdě. Měl jsem chuť žrát, protože mě něco u vnitř nutilo. Žral jsem, našel jsem si nového kamaráda a nahrazoval mi přítomnost maminky.

Zapadalo slunce zbarvené do žluta a oranžova. Připadlo mi že bude všechno zase dobré, jako dřív. ale nebylo. Koně postupně odváděli až jsem na ohlávce jsem zůstal ve výbehu jen já. Já sám se svým strachem. Přijel veký vůz z vozem a já musel nastoupit. Při nástupu do vozu jsem se naposledy otočil věděl jsem že se musím rozloučit s výběhem, kamarádem, kterého teď opouštím a s tím západem sluncem. Slunce bylo stále žlutě zářící s přimíchanou orančovou a tvořilo zvláštní fialovou barvu. Naposledy jsem zařehtal a sklopil hlavu a nalezl do toho křápu. Zavřeli dveře a jel jsem daleko od domova, daleko se svýma zpomínkama.

Nic mi nezbylo.... jen víra v to že ti lidé mi neublíží. Jeli jsme celou noc a celý den. S hlavou skloněnou. Vyložili mě ve výběhu kde nebyl žádný kůň, žádný přístřešek žádné stáje. Stála tam jen bečka s deš´tovkou a mapky trávy. Zaklaply vůz a odjeli... nekdy víc jsem je nespatřil ani západ slunce. Nic. Pršelo, svítilo slunce s tál jsem tam opuštěný, nedočtěný, špinavý, poštípaný od much.

Nikdo mě nechtěl. Nikdo něměl zájem. Koukal jsem přes betonovou zitku někam pryč a modlil se. Chtěl jsem umřít.... byl jsem pohublý. ŽIvený lístečky tvávy a to jen tehdy když jsem přes ohradník na nějaké dosáhl.

A pil vodu kde se rodili komáři a měl ji jen tehdy když pršelo. Stál jsem tam v dešti na slunci. Žádný stom ani stříška.. kolem ani jeden dům žádný život.

Život mi změnila holka která kolem jela na kole. Jezdila sem a tam každý den a smutně se na mě dívala. V noci jsem slyšel šramot a válčil jsem s vlatním strachem, který výtězil.

Oběvila se tam ona. Ta na tom kole co jsem ji výdával pod kopcem. Měla ohlávku a zelenou náruč čerstvé trávy. Nasadila mě ohlávku a odvedla mě pryč. Šli jsme dlouho. Než mě zavedla do boxu u ní doma. Pucovala mě den co den a nosila mi dobroty. Měl jsem jí moc rád. Behala semnou v ohradě a dělala skopičiny, ale nebyl jsem už takvoý jako dřív. Měkoučká tráva se senem a měký pelíškem čekala vždycky na mě. Byl jsem tak pohublí, ale měl hlad. Dal jsem do sebe jen pár léstek trávy a byl jsem plný. Na konec jsem přestal žrát a pít. Nebyla to jejich vina, ale těch co mě nechali na tom opuětěným místě.

Vyváděli mě na pastu za jedním koněm. Nebyl jsem tam sám, ale sním. Jednou zaznel výstřel. Lekt jsem se a utíkal kolem ohradníka. Zamotali se mi chudonké, dlouhé nohy a spadl jsem. Nemohl jsem vztát. Měl jsem něco s nohou. Až přišeli pro nás na pastvu, všimli si že ležím a nemůžu vztát.

Jeden zvedl telefon někam volal. Za půl hodiny přijel vůz. Pomohli mi do něj.
Naposledy jsem ve svém životě viděl západ slunce. Loučil jsem se. Vůz se semnou rozjel a já jen viděl jak ta holka za námi utíká a něco křičí.
Škvírou mezi prknama jsem se na ni díval. Loučil se i sní a věděl jsem že bude za chvíli konec. Ukončí můj život. Dívka za mnou utíkala nezdávala to.
PO pár metrech padla na kolena vyčerpáním a plakala. Zvedla ruku a naposled jsem na ni zařehtal tak jako jsem to dělal když za mnou přišla na pastvu.

Za zatáčkou mi zmizeli a já pokračoval v cestě. Byl konec cítil jsem to.
Aspon že jsem se při posledních minutách života mohl dívat NA ZÁPAD SLUNCE.

Ta dívka mě naučila znovu žít, ale byl jsem na tom špatně. Byl jsem šťastný za to že mě odvedla z té samoty a odkázala mi své srdce. Děkuju ti za to tvůj TIM.

Přidáno: 80 bodů