Těžký začátek, lehký konec..

Když moji rodiče usoudili že jsem už dostatečně velká na to abych mohla jezdit s kamarádkami na kole tak jsem začla jezdit s mojí kamarádkou za koníkama asi deset kiláků daleko. Museli jsme jezdit přes es aby nás něco na cestě neporazilo, ale my jsme byli nadšené. Byl to můj první zážitek s koněm,kterého jsem vedla už jenom já.Jezdili jsme bez sedekl protože majitelé sedla nevlastnili, ale nám to nevadilo. Jezdili sme tam tak dva roky a po té se nám naskytla možnost docházet asi do tři kilometry vzdálené vesnice za poníkem jménem Kewin.Samozřejmně sme souhlasili a docházeli k němu každý den.Byl umíněný a byl protivný , ale my jsme ho doslova milovali. Bohužel byl dlouho zavřený a už na sobě nechtěl nosit jezdce. Začali jsme s ním chodit na procházky a v tu dobu mi bylo asi dvanáct let. Po pár měsících kdy si na nás zvykl a spolupracoval s námi ze země sme h zkusili nasedlat a jet, bohužel neúspěšně, ale po pár pádech nakonec povolil a my začli jezdit. Zatím ovšem jako nezkušené jen krokem. Jednou sme jeli , jako každáý den, na procházku a potkali jsme pána na mohutném valachovi, byl to hucul a byl nádherný. Po pár slovech nám nabídnul jestli by jsme nechtěli ven brát i jeho koníka že doma zahálí a že mi máme asi koně hodně rády že náas už delší dobu pozoruje a my jsme s radostí souhlasili.

Druhý den sme si už cupitali pro dva koníky a taky sme se dozvěděli že náš nový svěřenec se jmenuje Ben a že je z naší vesnice. Beník a Kewinem se hned skamarádili a vyváděli nám spolu neplechu a my sme byli věčně na zemi, ale po pár pádech sme se naučili souladu s koněm a začli jsme i klusat. Hodně sme toho s koníky zažili,ale netušili jsme že nás čeká další velký skok. Majitel Bena nám nabídluj že by jsme mohli začít jezdit i jeho kobylku ČT Charlii a my už trochu v rozpacích souhlasili. Bohužel sme se ale museli rozloučit s Kewinem protože jeho majitel se ho rozhodl prodat. Začli jsme tedy jezdit na Benovi a Charli. Po pár jízdách nás začla učit majitelova dcera jezdit už na úrovni a jelikož dělala jezdeckou školu v Lanšklrouně tak sme opravdu za pár měsíců dřiny jezdili už skoro jako opravdoví jezdci. Naučili sme se skákat, porozumět koni ze země, základy drezůry, životosprávu koně a všdchno co člověk potřebuje aby mohl dát koni klidný a pohodový život. Po asi roku usilovného ježdění a trénovaní nám Nikola dovolila jet Huberty a my jsme se hned usmístili na prvních postech.Bylo to úžasné a my sme rostli společně s našimi úspěchy. Jezdili jsme dlouho.ale Charli měla hříbátko Calory a ta už taky dospěla do věku kdy se koník začne učit poslouchat a spolupracovat. Nikola ji obsedla a my sme ji samozřejmně pomáhali a učili se, učila naás jak učit mladého koně a u toho učila i Calory, bohužel jí to moc dlouho nevydrželo a ona se rozhodla že si vezme Charli a odjede s ní zavodit. Nám zbyl jen Ben a Calory která v podstatě byla teprve ve výcviku a tak sem se jí ujala. začli sme se poznávata a učit se od počátků, ale Calory vyla jako malá poražena autem tkž první krok musel být směřován k autům, nesměla se jich bát. Po pár měsících se jich opravdu bát přestala a já jsem ji začla učit na překážky. Byla doslova úžasná!!! pro ní nebyl problém jakákoli překážka a čím horší byla tím víc jí to bavilo.

Bohužel jsem po pár letech měla možnost si pořídit svého koně který byl darovaný jednou paní z důvodu financí a já si ji ve svých osmnácti vzala. Majiteli Calory a Bena se to ale bohužel nelíbilo a naše kariéra parkurového koně a jezdce byla ta tam.... strašně mě to mrzelo a brečela jsem když jsem se s koníky loučila, ale povznášejíc bylo to že jsem věděla že jinde v boxe na mě čeká ta moje kobylka jménem Mazůrka. Do dnes jsem za ní strašně ráda a pořád mi dělá radost. Bohužel o Calory vím jen to že ji majitel nechal zlenivět a nikdo na ni nejezdí a je zanedbaná. Což mě mrzí. Nikdy jsem to v životě co se týče koní neměla lehké ale hodně mě tyhle všichni koně naučili a já jsem ráda že mám koně až takhle stará protože už jsem nabrala hodně informací a teď tomu svému koni můžu dát vyváženy a plnohodnotný život. Hlavně doufám že šťastný život plný lásky a porozumnění. Pořád se sice ještě učím, ale teď už vím jistě že mám parťáka kterej mě podrží protože my dvě sme se už stali přítelkyněmi a kdo nikdy nemluvil s koněm ten nikdy nepochopí. Neznamené že když kůň neumí mluvit že na nás nemluví jinak. Hodně štěstí při hledání všeho parťáka nebo pokud jste ho už našli tak při životě s ním. Ahoj

Přidáno: 100 bodů