Zběhlík

U lesa je nezaseté pole a v lese je spousta věcí, ze kterých je dají udělat pěkné překážky. Chtěli jsme si zaskákat a tak jsme se k němu vydali. Občas z houští vyběhl zajíc, ale kobyle byly klidné. Byli jsme na místě. Já a s mojí sestrou jsme zašli do lesa pro materiál na postavení překážek, zatímco nám holky drželi koně. Rychle jsme našli co jsme hledali, ale postavení překážek byl větší oříšek.

Nic nám nechtěl držet pohromadě, stačilo aby se vítr do našich výtvorů opřel a naše dílo se válelo na zemi. Museli jsme vše silně podepřít. Překážky sice nebyly moc vysoké ani kvalitní, ale nám to stačilo. Začali jsme skákat. Překážky nám ale neustále padali před očima, i když jsme byli několik metrů před nimi. "Takle to nejde", namítala každá z nás. Předchozí systém, že ta která překážku shodí pojede dál a ta za ní si ji musí zpravit, byl rychle změněn, že ta která ji shodí ji taky musí co nejrychleji zpravit. Skákali jsme dál.

Moje kamarádka shodila překážku a tak sesedla z koně aby ji zpravila. Meryna, její kobylka, která zatím stála bez dozoru, ale zbystřila. Měla doma hříbě a zachtělo se jí jít zpátky domů. "Pozor utíká ti", volala moje sestra, ale už bylo příliš pozdě. Mery se rozběhla domů. "Za ní", křičela Aneta a už jsme jeli. Věděli jsme, že pokud nezastaví tak ji nechytíme. Mery běžela kolem louky a to byla naše záchrana. Touha ochutnat krásnou travičku byla silnější než ta jít za svým hříbětem. Zastavila se a začala se pást.

"Mám ji", řekla Aneta a uchopila otěž. Jakmile Mery udělala krok, druhá otěž spadla a Mery na ni šlápla. Sotva ucítila, že nemůže zvednout hlavu, vzepjala se na zadní. Lekli jsme se a jen doufali, že zase někam nepoběží. Naštěstí si ale další honičku rozmyslela a nechala se chytit. Dovedli jsme ji zpátky naší kamarádce a vyjeli k domovu. Pro dnešek už toho bylo dost. Cesta zpátky nám už další trampoty nepřipravila, a tak jsme se šťastně dostali na ranč.

Od uživatele Sendy - přidáno 50 bodů.