Ztracený v mlze

Přejely jsme společně několik polí, chvíli jsme jely lesem, chvíli zase loukami. Zábavy jsme si užily až až a oběma kobylkám se společné cválání ve sněhu také moc líbilo. No zkrátka vyjížďka jako každá jiná. Najednou se ale začalo ochlazovat a všude kolem nás se rozlila mlha. Rozhodly jsme se, že se vrátíme domů. Kamarádka mě ještě jela vyprovodit k nejbližšímu poli, rozloučila se a odjela.
Já spolu s Lucky jsem se vydala k domovu po našich stopách (jak jsem se domnívala) … nic jiného nám totiž nezbývalo,nebylo vidět na krok dopředu a okolo nás nebylo nic než bílé prázdno. Po stopách jsme pokračovaly dál v cestě. Stopy ale najednou skončily a naší společností byl jen sníh s mlhou. Pravda, ještě jsem zapomněla na můj, mrazem nepoužitelný mobilní telefon. Zpočátku jsem neztrácela hlavu a několikrát jsme celé „bílo“ projely, ale nikde nic.

Začalo se stmívat a mlha stále neustupovala. Mně hlavou probleskovaly vzpomínky na zprávy hlásící o zmrzlém chlapečkovi, kterého nalezli uprostřed zasněženého pole a už jsem přestávala být klidná jako dřív. Nepřestávaly jsme se prodírat zasněženým „bílem“. Popocházely jsme dál, občas jsme se o kus vrátily, ale stále nic na obzoru. Několikrát jsem zkoušela resuscitovat tu vymoženost dnešní doby – mobil, ale bez úspěchu. Začalo se stmívat. Z chvilek absolutního strachu a zmatkování mě vždycky dostávala Lucky, zachovávající klid, který mně chyběl. Už jsem byla bezradná. Zahodila jsem Luckyniny otěže a pobídla ji. Ta si to celkem vesele kličkovala polem a já jsem se jen pozorně rozhlížela kolem sebe. Šly jsme pořád dál a dál bílou nicotou až se před námi objevila cesta. „Konečně“ řekla jsem si a začala jsem Lucky zahrnovat množstvím pochval, jaká to je šikulka, že mě zavedla až sem. Po téhle cestě jsme pokračovaly s nadějí, že nás dovede k silnici. Následovalo ale zklamání, cesta končila u bezpečně zamčených vrat soukromého pozemku. Teď, když už jsme ale došly až sem, jsem neztrácela hlavu. Z cesty jsme sešly, obešly jsme celý pozemek a ocitly jsme se před pásem rodinných domů. „Sláva“ řekla jsem si – teď už tu neumřeme J …

Obešly jsme pár zahrádek a konečně jsme se objevily před silnicí, která se táhla mlhou. Zbytek cesty jsem už absolvovala pěšmo. Pečlivě jsem si prohlížela okolí a snažila jsem se místo nějak identifikovat. Nebyla jsem si sice úplně jistá, ale stranu, kterou se máme vydat jsem dokázala odhadnout. První auto, které nás míjelo jsem maximálním máváním, jaké jsem v té chvíli dokázala vyvinout zastavila. Zoufale jsem se ptala na místo, kde jsem se to octla a kudy ke stájím. Řidič byl moc ochotný a poradil. Naštěstí jsem se nemýlila – byly jsme jen o vesnici dál. S Lucky vedle sebe jsem pokračovala v cestě zamlženou tmou. Tu jsem jí i sobě ulehčovala neustálým vyprávěním pro uklidnění. První nadávky vystřídaly omluvy a došlo až na pohádky. Cesta nám díky bohu utekla rychle a za necelou hodinu jsme už byly doma, kde na Lucky čekal připravený box, plný žlab, teplá a hlavně suchá deka.

Všechno naštěstí dobře dopadlo. Možná si budete myslet, že jsem jenom další „hysterka“, která se ztratila za humny vlastní stáje, ale mně v té chvíli opravdu do smíchu nebylo. Nezbývá mi, než se na to koukat z té lepší strany – všechno zlé je k něčemu dobré a náš vztah s Lucky se určitě o moc utužil. Poznala jsem, že mi důvěřuje a moc se mi vyplatilo, věřit i jí.

Přidáno: 80 bodů