Pozná nás kůň? Řehtá opravdu kvůli nám? - mýty vs. skutečnost

Pondělí, 12. prosinec 2016

Asi každý zná pověst o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi, který je ukázkovým příkladem koňské věrnosti, když neváhá skočit z Vyšehradu do Vltavy. Kdo by nechtěl mít tak věrného koně! A kdo, ruku na srdce, si nemyslí, že ho kůň neomylně pozná sotva vejde do stáje a že je zařehtání projevem radosti? Asi málokdo. Ale je opravdu tomu tak? Cítí koně k nám lidem opravdu to, co si myslíme, že k nám cítí?

Řehtání není projevem radosti, ale spíše nespokojenosti

Za pádný důkaz koňské radosti se většinou považuje zařehtání, které kůň ze sebe vydá, když jeho chovatel či jezdec vstoupí do stáje. Samozřejmě, koho by takový projev lásky nepotěšil a nezahřál?

Jakkoliv je kruté si to přiznat, skutečnou příčinu musíme hledat jinde. Ať chceme či nechceme, hlavní činností každého koně je neustálé hledání potravy, které musí kůň jako býložravec spotřebovat kvanta. Tomu odpovídá i „myšlení“ koní. Kůň si snadno zapamatuje to, co jej pro něj výhodné. Tedy i člověka, který jej krmí, nebo mu dá jen pamlsek, protože je pro něj zdrojem potravy. Je nasnadě, že takový člověk koně enormně zajímá, protože si ho spojuje s přídělem krmení.

Etologové už samozřejmě dávno zjistili, že kůň, který žije ve svém přirozeném prostředí, tedy v socializovaném stádě na pastvině, kde má volný přístup k vodě i k potravě, kde místo, na kterém může v klidu odpočívat, člověka ke „svému štěstí“ vlastně nijak nepotřebuje. Proto se mu ani po člověku a jeho přítomnosti nijak nestýská.

 

Jak vysvětlit řehtání, když vejdeme do stáje?

I na to mají etologové odpověď, která nás asi příliš nepotěší. Podle nich je řehtání projev nespokojenosti, kterým kůň výrazně signalizuje, že něco pro něj není v pořádku. Například tehdy, když je kůň takřka nepřetržitě ustájen v boxu, namísto toho, aby měl to, co potřebuje především, tedy pohyb, změnu a samozřejmě i sociální kontakty.

Objeví-li se člověk, je to pro koně oživení jeho monotónní existenci a proto zařehtá. Jeho zařehtání ale není vyznáním lásky k člověku. Mnohem spíše znamená něco v tomto smyslu: „Konečně se něco děje! Konečně krmení!“

Kůň rozpozná člověka podle čichu zraku i sluchu, ví hned, od koho může čekat pamlsek. Zároveň jsou však koně citliví na jakoukoliv změnu, jejich přirozenost jim velí být pořád ve střehu. Někdy stačí i malá změna ve vzhledu známého člověka, třeba trochu jiné oblečení než to, na které je kůň zvyklý, a kůň zareaguje tak, jak mu přikazuje jeho instinkt, totiž úprkem. Jistě, nejde o projev koňského nevděku vůči nám, ale o přirozenou reakci.

 

Člověk jako automat na koňské pamlsky

Jedna věc je ovšem to, co říkají o koních vědci, a druhá věc je to, co cítíme ke koním my sami. To, co nám koně dávají, co pro nás znamenají, má bezesporu svoji hodnotu a cenu, ačkoliv jsme my lidé podle všeho pro koně jen automaty na pamlsky. Ale třeba to nebude tak zlé. ;)

autor článku: Karel Trčálek

Počet přečtení tohoto článku: 1081

Zpět na výpis


Dnes má svátek  Gidran,

Narozeniny slaví >><




Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace
Vyhledávání
Uživatel není přihlášen
Nový profil koně

Zaregistruj se a poděl se o zkušenosti se svým koněm.