Honební ježdění - pravidla a historie v ČR

Historie

Honební ježdění je považováno za nejstarší jezdecký sport vůbec, který se dochoval až do dnešních dnů. Původně byl pronásledovaným zvířetem jelen (ve Francii tento zvyk trvá stále). V zemích, kde se mluví anglicky je naopak oblíbený hon na lišku. Šlechta tímto sportem trávila svůj volný čas. Přípravy na samotný hon totiž trvaly tři někdy až čtyři týdny. Cvičili se koně i psi. Pravidla honu vycházející z dlouholetých tradic jsou vždy stejná. V Kanadě a USA existuje na 140 různých honebních soutěží. Nejvíce soutěží má stát Virginie - dvacet.

Pravidla

Povolení k lovu je nutné získat od sekretáře nebo „Mastera" (vrchní lovčí). Poplatek se zpravidla vybírá až na místě a nazývá se „cap" (čapka), protože se ukládá do jezdecké čapky. Dá se ale také předplatit na celou honební sezónu. Po příjezdu na shromaždiště je nutné určit nejprve jednotlivé funkcionáře, jejichž pokyny musí v průběhu honu všichni účastníci bezpodmínečně poslouchat. Master (vrchní lovčí) nese odpovědnost za celý závod. Často mívá ještě pomocníka, který dohlíží na jezdce („Field Master"). Psi hledají pachovou stopu a jakmile ji někde zachytí, situace dostává rychlý spád. Za psy, kteří „hlásí" následuje pole jezdců, kteří se nesmí dostat před mastera a smečku. Často ale smečka stopu ztrácí a musí být svolána a znovu nasazena. Tyto prodlevy jezdci využívají k občerstvení a přesedlání koní. Po dostižení kořisti zazní fanfára - Halali, které znamená ukončení lovu.

Honební - parforsní hony v České republice

U nás byl průkopníkem v 17. století hrabě Antonín Sporck. Ten se s nimi seznámil při cestách ve Francii. Hrabě se snažil přenést do našeho prostředí hony s francouzskou tradicí. Zároveň ho můžeme považovat také za průkopníka lovecké kynologie. První hon po anglickém způsobu se u nás uskutečnil v roce 1836. Pořádal ho v Chlumci nad Cidlinou hrabě Oktavián Kinský. Ten začal také jako první nosit předepsaný červený kabát.

Hony se staly šlechtici u nás velmi oblíbené. Vzbuzovaly jak údiv, tak vzrušení. Hostince ve městech, kde se pořádaly, se rázem změnily na hotely. Movití si dokonce v těchto místech koupili domy, kde bydleli po celou dobu lovecké sezony.

K útlumu honů došlo potom v letech 1848-1849. Obnovil je opět baron Zedwitz v roce 1850. Jeho mastrování ukončila až válka o šestnáct let později. Parforsní společnost tak zůstala bez mastra a hony byly opět přerušeny. Po ukončení války přišel do Pardubic princ Eson Thurn-Taxis, který o rok později, v roce 1867, převzal smečku i mastrování.

Poslední parforsní hon se uskutečnil 6. prosince 1913. První světová válka však provoz zcela omezila a parforsní společnost už nebyla obnovena až do roku 1995.

Současnost

Hon na lišku je dnes nejčastěji nahrazen vlečenou návnadou (symbolickou zvěří). Velké oblibě se u nás těší tzv. hubertovy jízdy. Lišku představuje jezdec, který má na saku připevněný liščí ohon, který se stane trofejí vítězného jezdce. Pravidla vycházejí z britských i francouzských zvyklostí. Během jízdy překonávají všichni nerovnosti terénu a také přírodní či umělé překážky.

Pod hlavičkou ČJF byla skupinou „nadšenců" založena Česká jezdecká honební společnost, která usiluje o to, aby byl tento krásný sport u nás opět obnoven. Cílem je také to, aby se parforsních honů zúčastňovali více čeští jezdci. Ti se však často vymlouvají na to, že nemají k honu vhodného koně. Hony by se tak měly pořádat po celé naší republice a organizovat by se měly také tréninkové hony.

Jací koně jsou pro hony vhodní?

Velkou účast na honech u nás mají jezdci z Německa. Ti připravují koně po celý rok právě pro tento účel. Jedná se o tzv. huntery. Jsou to mohutní a velmi vytrvalí koně, kteří vynikají klidnou povahou, zdravým temperamentem a výbornými skokovými předpoklady. Dokáží tak překonávat mohutné přírodní skoky, při nichž by nepozornost způsobila zranění. Koně, se kterými by se jezdci chtěli zúčastnit parforsního honu musí být dobře proježděni, fyzicky zdatní a spolehliví.

Autorka: Kristýna Bublová