7. duben 2010 14:06:03
toto je příběh-bludička aneb není člověk jako člověk
Jmenuji se Lea. To jméno se mi nelíbí, ale co lepšího můžu čekat od lidí. Nesnáším lidi. Nenávidím je. Nechci s nimi mít nic společného. Jeden člověk totiž může za to, jak žiji. Mám prostornou stáj s velkou pastvinou okolo, ale nač mi to je, když mě uvázal, nakrátko, že ani nepohnu krkem - prý abych neušpinila čistou slámu. Mám hlad. Už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy dostala seno. Žvýkám slámu. Není sice dobrá, ale lepší žaludek plný slámy nežli prázdný. Jsem tu sama. Široko daleko není žádný kůň. Nikdo neodpovídá na moje řehtání. Jen majitel, když je zrovna poblíž. A to ránou bičem. Možná, že tu nejsem až tak sama. Jsem březí, za půl roku se mi narodí hříbátko. Už teď mi je ho líto. Určitě se mi ho nepodaří ochránit před zlým majitelem. Vrací se. Chce na mě jezdit. Nese sedlo, bičík a uzdečku s ostrou pákou. Bojím se ho - často mě bije. Hodí mi sedlo na záda. Leknu se a uskočím tak prudce, až přetrhnu ohlávku. To dělám často, proto mi před rokem dal na krk smyčku, která se utáhne, jakmile za ni zatáhne a já se ihned nerozejdu. Teď za ni trhá. Vzpínám se, až ho vytáhnu nad zem. Provaz se mi zařezává do kůže, jestli se nenechám uvázat, uškrtí mě! A tak ho neochotně poslechnu. Srovná mi sedlo - proti srsti, do mé huby narve udidlo, dotáhne podbřišník a nasedá. Po třídenním stání mám ztuhlé svaly, na to však nebere ohledy a venku mě hned kopancem přinutí ke cvalu, dalším k trysku. Běžím dlouho už nemohu, musím zpomalit. Zato mě prudce švihne bičem. Vyhazuji, vzpínám se, už ho nechci mít na hřbetě. Nechci! Dlouho se drží, ryje mi ostruhy do slabin, bije mě bičíkem, ale nakonec přece jen letí přes mou hlavu k zemi. Rychle poodběhnu a začnu se lačně pást. Až mě chytí, nebudu mít jíst co. Po chvíli honění, mu dojde, že takhle mě nechytí, a odejde. Bohužel ne na dlouho - přivádí si posilu z hospody. Každému dá do ruky bič, bičík, či nějaké násady od nástrojů. A snaží se mě zahnat do stáje. Po třech hodinách už nemohu a vzdám se. Už je noc jsem znovu uvázaná. Zdá se mi sen, sen ve kterém nejsou žádní lidé, biče, ostruhy… jen svoboda a volnost. Ze snění mě probere známý hlas. Zní z dáli, ale přesto ho slyším zcela zřetelně. Prý jsem příživník, jsem úplně k ničemu, jen do mně cpe peníze (to bych ráda věděla jak). Prodá mě. Kam? Kdy? Možná bude nový život lepší… A možná taky n Po dlouhých dnech čekání, obav, naděje konečně přicházejí přes pastvinu, přímo k mé stáji tři lidé - majitel a dvě neznámé ženy. Co mi asi chtějí? Že by kupci? Z nich ale nevyzařuje nenávist a zlost jako z něj. U nich by se mohlo žít lépe, ale určitě mě nekoupí. Alespoň v tomhle stavu ne. Jsem vyhublá - kost a kůže. Přes prach pokrývající mé tělo nikdo nepozná, že jsem vranka. Také to, že mě bil a špatně mi nasazoval sedlo, je na mně vidět… Z úvah mě vytrhne pohlazení jedné z žen. Nevím, co mám dělat - kousnout, nekousnout? Ta druhá mě též pohladí a nasadí mi novou ohlávku. Chtějí mě koupit! Vykračuji za nimi, hraji "hodného koníka". Po chvíli si ukousnu trs trávy. Majitel mě netrpělivě švihne bičem. Leknu se a okamžitě vystřelím. Má případná budoucí majitelka se mě pokouší uklidnit a zabrzdit. To se jí ale nezdaří a za chvíli už pobíhám po pastvině. Chvíli jim trvalo, než mě chytili (jednu z nich jsem při tom pořádně kopla), a pak mě čekala zkouška pod sedlem. Nejprve mi kartáčují srst tam, kam se dává sedlo, pak mě jemně osedlají a mohou nasednout. Nejprve (přestože dostanu pobídku do kroku) překluši pastvinu a dám si něco trávy. Když se na mně obě projedou a prohlédnou mě, zjistí, že jsem všechno zapomněla a že mám hnilobu kopyt. Přesto ale slíbí, že pro mě hned zítra ráno přijedou! V to doufám, ale lidem se věřit prostě nedá… Tam, kde jsem se narodila, jsem měla ty lidi ráda, ale zradili mě. Dodnes nechápu, jak mě mohli prodat sem. Noví lidé skutečně dodrží slib a přijedou si pro mě! Vedou mě k sobě domů! Před pastvinou stojí auto s přepravníkem. Oni mě chtějí vézt přepravníkem? Tak počkat, tímhle já nejedu! Opravdu nemůžeme jí pěšky? Asi ne. Ale já se bojím takto cestovat. Naposledy jsem odmítla nastoupit a způsob, jakým mě tam ti lidé natlačili, byl otřesný. Rozhodně zastavím. Ta, co mě vede, mi nabídne mrkev. Je dobrá. Nikdy jsem nic podobného nejedla a když mi jí do přepravníku nasypali více, dám se přemluvit. Odjíždím. Má stáj s pastvinou mizí v dáli. Jedu začít nový život! Už jsme tady. Zařehtám, protože cítím další koně. Odpoví mi několik hlasů. Rychle vycouvám z přepravníku. Trošku se napasu a doslova odtáhnu nové majitelky k ohradě. Všichni koně jsou huculové - jako já! Z jedné pastviny se na mě dívá plavá kobylka a dva valášci. Představí se jako Lada, Monty a Lesk. Naproti stojí pěkná ryzka s hříbátkem. S tou budu bydlet. Jsme venku celý den, ani na noc nás nezavírají do stáje. To se mi líbí. Stáje mám až po hřívu (tedy po krk). Zdejší lidé mě dnes vyvádějí z pastvy a chtějí, abych za nimi chodila na vodítku jako pes!? Teď mě uvazují. To mi připomene mou starou stáj a vzepnu se, až jim zbořím sloupek u jízdárny, ke kterému mě uvázali. Tlak ale nevydrží vodítko a praskne. Tak mě jedna z majitelek podrží a druhá mě začne čistit. Hlava a krk mi nevadí, ale jakmile se kartáč dotkne mého břicha, leknu se a vykopnu, ale cíl naštěstí těsně minu. Lidem ještě příliš nevěřím. Po čištění mě jemně osedlají a nauzdí. Uzdečka má stíhlové udidlo. Když na mě jedna nasedne a lehce mě pobídne, hned cválám, jako se to po mně vždy chtělo, ale dnes je to jiné - jezdkyně mě zpomaluje. Já jedu dál, tak jak jsem zvyklá - cválat a cválat, dokud mohu. Konečně mi dojde, že mohu zpomalit. Chvíli jdu krokem a pak už mohu do výběhu. Takto probíhá většina mých jízd. Po několika dnech si na sebe se svými spolubydlícími - Bárou a malou Llunečkou - docela zvykneme a připojíme se k ostatním. Ti mě nemají rádi - hlavně Lada. Pořád mě odhánějí a nemám od nich pokoj. Chtějí mi ukázat, že mají ve stádě vyšší postavení než já. Lada mě právě honí po celém výběhu. U hrazení mě chce kopnout, ale já uskočím a přetrhnu pásky. Všichni utečeme. Ostatní pomalu odcházejí hledat lepší potravu a já si jdu svou cestou. Možná budu žít do konce života sama, jen se svým hříbětem ve volné přírodě. Ze skrytu lesa pozoruji, jak odvádějí ostatní koně domů. Ani se nebrání. Tak žiji sama. Nedělá mi potíže si shánět potravu. Lidé mě hledají. Je mlha. Nevidí mě, jen slyší mé řehtání. Koně jsou ale zvyklí žít ve stádě. Cítím se osamělá. Je mi smutno. Možná bychom si na sebe s ostatními koňmi zvykli… Možná mě ti lidé měli rádi… Vrátím se. Po týdnu samoty se vracím domů. Domů? Ano už je to můj domov. A majitelky jsou paničky. Lidé mají z mého příchodu radost. Dostanu nové jméno. "Lea" se jim (stejně jako mně) nelíbí. Že jsem tak dlouho bloudila, dostala jsem jméno Bludička. Stále mě trápí hniloba - nejvyšší čas, aby mi kopyta prohlédl kovář… Ale zdejšího bolí koleno a ten další ne a ne přijít… Je tma. Kdosi mě vyvádí z pastviny. Vede mě do stodoly, nikdy jsem tam nebyla. Bojím se. Uvazuje mě, přestože to nesnáším. Zvedá mi nohu. Když mu ji ihned nedám, vezme lopatu a přerazí ji o mě. "Pomoc!" řehtám. Když vzbudím paničky, okamžitě přiběhnou a kolem mě najdou čtyři zlomené násady a on prohlásí: "Tak jsem Vám toho koně zkrotil".
Stále se bojím všeho neznámého. Toho kováře nenávidím, ale přesto znovu pomalu začínám věřit lidem, ale nikdo mě nesmí uvázat a nasednout na mě s bičíkem. Už vím, že vyjížďka není jen cválání, vím, kdy jít krokem, klusat, či cválat. Nechávám se vodit, poslušně zvedám kopyta.
Dnes se mi narodilo hříbě - klisnička. Leží bezvládně na zemi. Proč se nehýbe? Jak to že, se nezvedá? Snažím se ji zvednout. Srdce jí nebije. Její tělo chladne. Nežije. Nééé! Je mrtvá. Proč se to stalo? Proč? Proč? Jsem tak nešťastná! Věci, co by mi dříve udělaly radost, mi jsou fuk. Hnilobu mi kovář vyléčil. Začínají na mě jezdit děti. U některých jsem nejoblíbenější kůň, ale je mi to jedno. Chci hříbě! Paničky mě znovu připustí. Snad to tentokrát vyjde. Nevyšlo. Já a Lada jsme potratily. Jen Báře se narodil hřebeček - Athos. Moc jí ho závidím. Ona má dva roky po sobě živá a zdravá hříbata. Ale já ne.
Paničky mě znovu připustí. Mě, Ladu a Báru. Snad to tentokrát vyjde…Moc se ale bojím… V ježdění se stále zlepšuji. Paničky říkají, že se na mně na vyjížďkách jezdí nejlépe. Na to jsem pyšná.I ze země se lépe se ovládám, už tolik nekopu, ale když si vzpomenu na něco ošklivého z mého předchozího života, tak se neznám. Ostatní koníci mě už přijali do stáda a přibyla k nám další kobylka - Banita. Athosek už nalezl nový domov.
Přichází jaro - období naděje. Báře se narodil Baron, Ladě Bahiya. Já stále čekám… Hurá!!! Konečně se mi narodilo hříbátko! Jmenuje se Batutu. A je krásné a zdravé!!! Jsem šťastná. Konečně jsem úplně ŠŤASTNÁ.
PS: Batutua prodají, ale tak to chodí i ve volné přírodě. Dnes se mi narodil César. Když ho holky co sem jezdí objevily našli měli obrovskou radost.
AHOJ ;-D
